Nová technologie pomáhá hledat houby, podle kritiků ničí houbaření
MODERNÍ SBĚR HUB
Když Jordan Monnot dokončil studium inženýrství na prestižní pařížské vysoké škole, mohl se rozhodnout pro kariéru v oblasti obchodu, průmyslu nebo financí. Místo toho se vydal na houby, napsal zpravodajský server The Times.
Jako malý chlapec zažil radost z hledání smržů, pravých hřibů a lišek obecných společně se svým otcem a strýcem v lesích, a moc dobře znal zklamání, když se vrátil domů bez jediné jedlé houby v ruce. Nyní je mu 32 let a na kontě má webovou stránku Chasseurs de Champignons (hledači hub), díky níž se houbaření změnilo z umění na vědu. V podstatě se jedná o sérii map, které jsou sestavené na základě geografických údajů a ukazují předplatitelům, kde mají hledat, pokud se vydají na houby ve Francii, Belgii, Itálii, Švýcarsku a Spojených státech.
Tato stránka se rychle stala vyhledávaným průvodcem pro desítky tisíc uživatelů, kteří jsou ochotní zaplatit, aby jim Monnotův algoritmus pomohl při hledání nejlahodnějších hub. A stejně rychle se stala zdrojem kontroverze.
„Tenhle mladík nechápe, že když zpřístupní příjemná a žádaná místa velkému počtu lidí, tak je tím jednoduše zničí,“ napsal jeden z komentátorů pod článkem v listu Le Figaro, který informoval o Monnotově webu.
Tradicionalisté Monnota viní, že prozrazuje tajná houbařská místa, která dříve znali jen místní. Někteří se bojí, že jeho mapy využívají profesionální sběrači, především z východní Evropy, kteří se na podzim sjíždějí do francouzských lesů, aby si přilepšili sběrem a prodejem hub. „Tenhle server je pozváním pro autobusy Bulharů a Moldavanů, kteří za dvě minuty všechno vysbírají,“ uvedl další z komentátorů.
ECHO PORADA: Vládní nekrize – potíže zůstávají. Co dělají Rakušané ve sklepě
Monnot ale nad kritikou jen krčí rameny. „Podle mě je to, co děláme, legální. Nikomu nic nekrademe,“ řekl s tím, že na jeho stránky si stěžuje jen malá část houbařů – a jen ve Francii. „Francouzi jsou velmi konzervativní a nemají rádi změny,“ dodal.
Sám se považuje za poskytovatele nezbytných služeb v době, kdy se mnoho městských obyvatel v Evropě a Spojených státech snaží z měst vymanit a usiluje o opětovné spojení s venkovskými zvyky předků.
Ti, kdo jsou na jeho straně, tvrdí, že těmto lidem prchajícím z měst často chybí znalosti o tom, kde najít houby, které se kdysi předávaly z generace na generaci. Potřebují algoritmus, aby měli šanci konkurovat těm, kdo venkov nikdy neopustili.
Monnot sestavuje své mapy na základě veřejně dostupných údajů o faktorech, které ovlivňují růst hub, jako je kyselost půdy, druhy stromů, sklon terénu či vystavení slunečnímu záření v dané lokalitě. Například hřibovité houby podle jeho slov mají rády půdu s pH 6, nadmořskou výšku od nuly do 2000 metrů a přítomnost dubů, kaštanů, buků nebo borovic, jejichž listy zajišťují filtrované sluneční světlo.
ESEJ VÁCLAVA BĚLOHRADSKÉHO: Zahyneme na naši největší ctnost? Otázky, na něž jsou dezinformace odpovědí
Údaje se pak zadávají do algoritmu a stránka vytváří interaktivní regionální mapy, na nichž jsou vyznačena pravděpodobná místa výskytu určitých hub. Například na mapě jihozápadní Francie je uvedeno 70.902 míst, kde lze nalézt lišky, a 90.400 míst, kde lze nalézt smrkové hřiby. Tato „houbová zákoutí“, jak jim říká, mají rozlohu od několika metrů čtverečních až po několik hektarů.
Mapy stojí 48 eur (asi 1200 korun) ročně za každou kategorii hub (v praxi existují dvě kategorie: buď smrže, nebo hřibovité a lišky). K dispozici je i dražší nabídka – 103 eur – pro všechny druhy, která je navíc spojena s příslibem upozornění na nejlepší období pro hledání hub v jednotlivých oblastech.
Navzdory preciznímu technickému zpracování stránky nezaručují úspěšné hledání. „Mohou existovat potenciální zóny, kde se mykorhiza nevyskytuje,“ uvedl Monnot s odkazem na symbiózu hub a rostlin. Přesto tvrdí, že jeho mapy zlepší šance nováčků a zároveň pomohou zkušeným houbařům v oblastech, které neznají.