Ústavní soudci zakázali Němcům dotace

Němci se po tvrdých historických zkušenostech bojí inflací a dluhů. Svých i těch, s nimiž sdílí členství v Evropské unii a eurozóně. A tak (se) rádi svazují formálními pravidly, která ještě raději porušují, když jim jsou ty vlastnoručně vyrobené svěrací kazajky moc úzké. Maastrichtská kritéria a Pakt stability a růstu měly chránit Evropu před nezřízenými rozhazovači. Očekávalo se, že budou především z jižní Evropy. Byly to německé pojistky před Italy, Řeky, Portugalci, Španěly a také Francouzi. Hříšníkům už při přiblížení se krizovým dluhovým laťkám odcházely pověstné varovné „modré obálky“ s hrozbou všemožných sankcí.

To skončilo, když v roce 2003 poprvé porušili pravidla ročního deficitu, který nesměl být větší než tři procenta HDP, spolu s Francouzi i Němci. Tím se pojistka fakticky vypnula.

Přišla finanční krize roku 2008 a krize eurozóny roku následujícího. Evropská unie zachraňovala krachující Řecko, Irsko, Portugalsko, Kypr. Němci si v té době dali do své ústavy vlastní dluhovou brzdu. Strukturální deficit, tedy rozdíl mezi příjmy a výdaji rozpočtu, který vzniká bez ohledu na to, jestli ekonomika prosperuje, nebo padá, podle ústavní brzdy nesmí překročit 0,35 procenta HDP.