Ruská vojska na Ukrajině urychlila svůj postup, uvedl ruský ministr obrany Andrej Belousov na v pátek zveřejněném videu z návštěvy velitelství uskupení ruských ...
Včera to bylo sto let, co vynášeli Haškovo tělo z umrlčího pokoje v lipnickém domku. Rakev museli spouštět oknem. Spisovatelovo ještě ani ne čtyřicetileté tělo, jemuž kolabovaly orgány jeden za druhým, bylo opuchlé, vážilo přes sto kilo, takže truhlář musel vyrobit nezvykle širokou rakev.
Pohřeb se konal na Tři krále na lipnickém hřbitově pod hradem. Prý mrzlo, jen praštělo – a k tomu byla vánice. Z Prahy přijeli jen ti nejvěrnější: byl tu malíř Jaroslav Panuška, ten byl ale vlastně místní, a věrný druh Z. M. Kuděj. S Haškovým bratrem Bohuslavem tu stál syn Ríša, který se se svým otcem viděl párkrát v životě. „Oficiální“ delegace žádná – též radikální levice sotva zaznamenala, jak významný „revolucionář“ se tu pohřbívá. Nechyběla samozřejmě družka Šura – Alexandra Lvová, kterou si Hašek přivezl ze své ruské anabáze. V tu chvíli vlastně byla již jediným konkrétním „důkazem“ jeho pozoruhodného dobrodružství, jeho „výletu do dějin“, jak tomu sám říkal. Sotva dva roky po návratu z bolševického Ruska (v Praze se dvojice objevila těsně před Vánocemi roku 1920) bylo jakoby vše zapomenuto a sám Hašek byl zase někým dokonale jiným.
Bolševická kariéra Jaroslava Haška je asi nejkurióznější kotrmelec moderního českého literáta – a hned jednoho z největších. Chronický alkoholik (a možná tajný homosexuál), génius improvizace a naprostý cynik, jemuž není nic svaté a pro něhož není špatný žádný prostředek, jímž by mohl zesměšnit a napadnout autoritu, se ve víru dějin obrátí a pokorně slouží autoritě nové, ještě sice nezakotvené, ale již dávající tušit, že bude mnohem krutější a nesmlouvavější než ta, z níž si s kumpány dělal legraci. Nad touto hádankou si lámal hlavu každý, kdo se Haškem trochu zabýval, a záhadou zůstane Haškova „konverze“ i dál. Jeden plod této proměny je však nesporný – velkolepé torzo románového Švejka.
Ale sté výročí Haškovy smrti nás vede ještě k jiné úvaze: jestli by se za dnešních mediálních poměrů náš spisovatel uživil. Za předpokladu, že by Hašek psal to, co psal, tedy povídky, črty, humoresky, mystifikace, lze se oprávněně domnívat, že nikoli. Byl by buďto nucen dát se na slušnou živnost, nebo změnit poetiku a styl a vnucovat se v televizi, v reklamě nebo na internetu (jako youtuber?, to asi těžko), kde by však pohořel, takže by asi jen pil – i když asi za co?
Jak známo, Haškově potřebě psát se vyrovnala jen potřeba pít, a obojí tuto osudovou závislost mu vlídné pozdně rakouské literátsko-novinářské klima umožňovalo hasit. Hašek totiž dostával za své texty peníze na ruku. To je sen každého, kdo někdy zkusil řeholi externisty (autor sloupku ne). Zavedením bankovních účtů se podoba výplat nejen odlidštila, ale hlavně mnohonásobně protáhla, mnohdy až ad infinitum, a tento systém umožnil honorářovým oddělením svádět svou lakotu a insolventnost na numerickou chybu v kontu a na redakčního poskoka, který nedodal autorovy potřebné osobní údaje, což je často pravda.
Hašek, dle svědectví třeba Eduarda Basse, usedl ve tři hodiny v Unionce či některé jiné kavárně ke stolu, objednal si kávu s rumem, vytáhl z kapsy tři bílé čtvrtky, chvíli přemýšlel a pak bez jediného škrtu dvě hodiny psal. Pak se sebral, odešel do některé z redakcí, v níž právě nedlužil peníze, a v šest hodin již dostával na pokladně dvě zlatky, což nebyly malé peníze.
Oproti v Čechách oblíbeným mučednickým představám je třeba říci, že Haška psaní do novin živilo docela slušně. Nebyl jistě boháč, ale bídu rovněž netřel. Dnes bychom jeho životní niveau mohli srovnat třeba s poměry zavedeného žurnalisty: jíst co má, šatstvo mírně obnošené, ale neroztrhané, na útratu v pivnici je vždy.
Aby byl na svém, potřeboval Hašek umístit týdně v novinách tři až čtyři texty. Takoví psavci velké výkonnosti a výdrže jsou i dnes, všimněme si však, že humorista není z nich žádný, i když si to třeba myslí. Představuji si, jak Hašek nese do redakce povídku. Trochu vrávoravě stojí v recepci, voní mírně pivně, v ruce popsaný papír. Editor, vymydlený plešoun, mu říká: Víte, pane Hašku, s tím minulým článkem o chovu vlkodlaků v Košířích jste to přehnal. My jsme si to ověřovali, nechali jsme si udělat posudek u českých elfů, těch bojovníků s dezinformacemi, a žádní lykantropové nejsou, to je fake news, a proti těm my teď musíme bojovat, ty teď nejvíc ohrožují naši společnost. Stačila už ta aféra s blechou písečnou v jantaru, pane Hašek. Navíc to vaše psaní už je přece jen trochu out, vy pořád nějaká ironie, nadsázka a groteska, ale na to už nikdo není, vy to nemáte ani vyzdrojované, to jsou samé dojmy a fantazie, vždyť si děláte ze všeho legraci a to už je překonané, doba je vážná, pomalu konec světa, o něm by se mělo psát, a jak se při něm chovat, to lidi zajímá, ne o tom, jak někde pokousal vzteklý dědeček svatební průvod, jak jste napsal minule... Takže, pane Hašku, nezlobte se, u konkurence vás jistě rádi uvidí. Dlužná částka vám přijde na účet. Že nemáte? Kde to žijete?
00:02
