Rétorika, zbraně a morálka v českém prostředí

ÚHEL POHLEDU: Nedávno se v pražském metru objevily bannery, které upozorňují na sbírku zaměřenou na podporu ukrajinského obranného úsilí. Jedná se o „1000 FPV dronů pro Karolínu“ od skupiny D. Na jeden z bannerů někdo fixou dopsal „aneb kup si svoje mrtvoly“. „Pro Karolínu“ versus „své mrtvoly“, kontrast, který udeří do očí. Je to jako „vykup život“ versus „kup si smrt“. „Nákup“ a s ním spojená reklama ilustrují jednu z cest, kterou se v západním světě vydali podporovatelé Ukrajiny.

V českém kontextu se ozývají různé hlasy, jak trefně zachycuje banner skupiny D a jeho vandalizace. Většina české elity (vláda, akademie a osobnosti) vyslovila ukrajinskému obrannému úsilí svou podporu a někteří, jak vidíme na příkladu Ondřeje Vetchého, se přímo podílejí na nákupu zbraní. Jakou rétoriku používají organizátoři těchto sbírek?

Hra se zbraněmi

Vzpomeňme například na sbírku z roku 2022, která si kladla za cíl opravit tank Tomáš. V roce 2023 se zase vybíraly peníze na helikoptéru Čestmír. Další byla sbírka na raketomet Přemysl. Zbraním, které na Ukrajinu posílá iniciativa Dárek pro Putina, jsou často přiřazena lidská jména. Snad se tím snaží trivializovat skutečnost, že se jedná o vražedné zbraně. Raketomet Přemysl je uveden na stránkách kampaně slovy „A protože se blíží jaro a s ním práce na polích, přijde nám Přemysl jako logická volba. 😜“

Tank Tomáš skrze své pojmenování není pouze vražedný stroj, stejně jako lokomotiva Tomáš není pouze dopravním prostředkem. Zjevně jde o jakousi hru. Herní prostředí pak svou estetikou přímo kopíruje web Zbraně pro Ukrajinu, jejímž logem je poskakující dárek se zapálenou výbušnou šňůrou („Dárek pro Putina“). Uprostřed stránky je obraz sci-fi robota, kterého si můžeme zakoupit natištěného na tričko, a podpořit tak „letní výzvu“, koupi dronů pro ukrajinskou armádu.

Znecitlivění a odlidštění v kontextu válečného konfliktu

Následkem polidšťování zbraní, nebo chceme-li užívání eufemismů jako „dárek“ a vytváření „herního prostředí“, dochází ke znecitlivování české populace. Iniciativa Dárek pro Putina tímto snižuje naši citlivost vůči účastníkům a účastnicím konfliktu.

Pozorného čtenáře proto zarazí slova organizátora sbírky „Dárek pro Putina“ Martina Ondráčka, který říká, že si dávají pozor na hranice, „aby to lidi neuráželo, nezesměšňovalo válku, aby to drželo nějaký odstup k obětem války“. Lze se potom ptát, jaký prostor zbývá pro snahy o deeskalaci konfliktu, pokud jsou tu iniciativy, které dělají z nákupu zbraní hru na hony vzdálenou od válečné hrůzy?

Nechci samozřejmě říct, že všechny sbírky na zbraně pro Ukrajinu využívají tuto strategii. Některé, například sbírka na drony pro Karolínu, využívají naopak lidské citlivosti vůči obětem války.

I když jsme si však jistí, že je třeba podporovat Ukrajinu dodávkami zbraní, nesmíme zapomenout na lidskou důstojnost, která není podmíněna národní příslušností, rasou nebo vyznáním. Jistěže se jedná o nárok idealistický. Vždyť naše západní společnost nemá třeba důstojnost občanů globálního jihu vždy na paměti. Ale proto se ještě nejedná o nárok chybný.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Ztrátě svobody vždy asistovala intelektuální elita

Znecitlivění je obzvláště nebezpečné v případě, že se nás daný konflikt přímo netýká. Pokud totiž nebudeme brát daný problém vážně a s povědomím o tom, že všichni účastníci konfliktu jsou lidské bytosti, tj. budeme některé aktéry odlidšťovat, hrozí, že budeme svým jednáním přilévat olej do ohně a nebudeme chápat důsledky svého jednání. Je třeba si plně uvědomovat, že „Dárek“ pro Putina nijak neublíží Putinovi, ale zabije např. kluka odvedeného z vesnice v oblasti Burjatska. Eufemismus realitu zbraní trivializuje. Na rozdíl od lidí nalézajících se v místě konfliktu za své činy neponeseme přímou odpovědnost.

Rétorika používaná iniciativou Dárek pro Putina je znecitlivující, odlidšťující a zjednodušující. Znecitlivění, odlidštění a zjednodušení byly předehrou zločinů na civilizační úrovni, jak jsme to viděli na řadě případů v minulém století.

Někdo možná upozorní na Buču a v návaznosti na tento zločin řekne, že ruští vojáci nemohou být lidé, možná dokonce že Rusové nejsou lidé. Ostrou a v něčem snad podobnou reakci jsme slyšeli bezprostředně po napadení Ukrajiny, když se Martin Dlouhý, akademik z VŠE, nechal slyšet, že Rusy nebude učit. Je však takový skupinový trest náležitý? I další členové stejné skupiny jsou v obou případech odlidštěni a vhozeni do stejného pytle s vrahy z Buči. Podobným způsobem jsou všichni ukrajinští vojáci házeni do stejného pytle s těmi vojáky, kteří se hlásí k odkazu Stepana Bandery, a s ukrajinskými nacisty z období druhé světové války, kteří se pod vlivem Banderovy OUN-B podíleli na brutálních kampaních proti etnickým Polákům a Židům na západní Ukrajině.

Rétorika morálního patosu

Žargon morálky, tj. děláme to „ze svých morálních zásad“ či „protože je to správné“, je dlouhodobě využíván vládnoucí garniturou. Důraz na život v pravdě, na zásady a morální principy, které nelze překročit, lze sledovat od sepsání Charty 77 či od semknutí intelektuálů kolem osoby Václava Havla. Mám pocit, že v některých případech se natolik morální principy vyprázdnily, že z nich zbyla pouze rétorika.

Příkladem může být kampaň ministerstva vnitra, v níž se na banneru objevil Putin zobrazený v pytli na mrtvoly – umístěn mezi českou a ukrajinskou vlajku. Jen těžko si lze představit, že by něco podobného bylo možné udělat s tváří prezidenta USA. Představme si ale, že je rok 2003 a americký prezident Bush právě započal invazi v Iráku. Bylo by v dané době přípustné zhotovit podobný banner s Bushovou tváří? Přestože jde o události, které jsou srovnatelné – jak ukazuje Noam Chomsky, k ničemu podobnému nedošlo. A to přestože se Špidlova vláda odkazovala ke stejným demokratickým hodnotám a morálním zásadám jako vláda Fialova. Co víc, Špidlova vláda nakonec podpořila USA i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN.​​

Jedná-li se o pouhou morální rétoriku, lze podle uvedeného příkladu rozhodnout tak, že jedna ze dvou podobných událostí je ospravedlněna zejména díky ideologickému rámci, v němž se ocitá. Ten může být v případě českého politického kontextu vyjádřen slovy „patříme na západ“.

Uveďme jiný příklad. Nedávno vnikla na území Podniku pro správu majetku v zahraničí Kanceláře prezidenta Ruské federace skupina Kaputin, aby zde její členové namalovali ukrajinskou vlajku. Potom, co bylo na členy této skupiny podáno trestní oznámení, nechal se akademik z FF UK Václav Němec v rozhovoru pro pořad Spotlight na Aktuálně.cz slyšet, že „z hlediska vyššího principu mravního to, co jsme udělali, bylo správné“. Reakce českých médií a elity na tento aktivismus byla vesměs pozitivní, nebo alespoň čistě popisná. S ideologickým nastavením českých elit totiž aktivismus tohoto typu souzní. Podobné pochopení bychom obtížněji hledali například pro blokaci dolu Bílina. Je však možné, že by zelení aktivisté, kteří důl blokovali, odpověděli stejně jako Václav Němec.

Na zmíněných příkladech vidíme, že k tomu, zda bude aktivistický čin hodnocen jako uplatnění vyššího morálního principu, nebo jako čin vyplývající z pocitu morální nadřazenosti, a tedy bude elitami přijímán, významně přispívá ideologické nastavení, ve kterém se odehrává. Jisté výroky o morálních principech a hodnotách tak začínají působit krajně podezřele. Snadno se pak může stát, že aktér nabyde dojmu, že ve jménu morálního principu může dělat věci, které by byly jindy nepřípustné. Mezi důsledky takových činů pak může patřit uspokojení z vytváření navenek přesvědčivé, ale problematické „hry“ kolem nákupu zbraní napadené zemi.