Prázdniny s floxem. Pozdravy od amerických osadníků rozsvítily české zahrádky

Každý rok se znovu a s přiznanou marností snažím přeložit si slavný citát z pera Vity Sackville-Westové. Dáma, která stvořila jednu z nejkrásnějších zahrada světa, obklopující Sissinghurts Castle, se v něm vyznává ze svého zahradního blues. Lká nad smutnou chvílí, kdy rozkvete v zahradě první flox, a nad jantarovým světlem, které spolu s ním přináší konec toho převelikého rozpuku časného léta. Připomíná nám, že musíme již přemýšlet v ústrety podzimu. Přitom není pražádný důvod mít přece cokoli proti podzimu, plnému své vlastní krásy. Líto je jí především toho, že nemůže prostě unést, jak další léto utíká, a nedokáže přehlédnout, co první náznak podzimu značí.

Naše horké letní dny tuhle úvahu v sobě málokdy mají, a jakkoli letošní léto je velice britské, navádí k pochopení. U nás ta úvaha přichází o chvilku později. Jako děti jsme nechápali, co myslí babička tím Svatá Anna, chladna z rána, když prázdniny byly sotva v půlce a přes den bylo krásně. Ona už se viděla ve žních, prosvítaly šišky chmele na drátěnkách a jablka v aleji se začala nalévat. Tak se večer jde pro něco na záda a nad ránem padne mlha do údolí či rosa do trávníku. Rok se zlomil a my to bravurně přehlížíme. Floxy nikoli.

Krásné české jméno plamenka bylo téměř zapomenuto, a to jsou s námi již víc než dvě staletí. Jsou to kvítka americké provenience a před první světovou válkou si začala dobývat pozornost zejména pro své syté růžové, červenavé, purpurové až modrofialové tóny. Pozdravy od amerických osadníků nebyly v té době v Čechách nijakou vzácností. Právě naopak. Mnohé z těchto květin se dostaly coby semínka v obálkách zaslaných přes moře jako pozdrav domů, maminkám a babičkám či tetám pro potěchu od těch synků a vnuků, co odešli hledat štěstí za moře a nikdy se již nevrátí. Právě floxy a neméně i podzimní astry v sobě nesou tuhle vzpomínku na miliony našinců, kteří vybrali nejhezčí z květů v okolí a poslali je domů. Nejvíc lidí odešlo z někdejšího venkova, kde podnes nalézáme v předzahrádkách plamenky docela plané, obyčejně růžové, nepodobné žádné odrůdě, a přec i tolik neobyčejné.

Téměř každý, kdo si přijde pro „floxu“, má svůj příběh. Je to vyprávěcí kytka, nese v sobě hodně vzpomínek na dávné zahrádky plné květin, které jsou dnes již jen málo k zahlédnutí. Stařenky odešly a s nimi i příběhy bejlí krásného i sošného, užitečného či jen přebývajícího pod okny. Mnohde právě plamenka je jedním z posledních mohykánů zahrad, zůstává tu po desetiletí, a zatímco v chalupě se střídají generace či celé rodiny, jejich trsy zůstávají, sladký nektar vysávaný dětmi i otakárky.

Americká perenka začala být v meziválečné době zuřivě šlechtěna a dosáhla několik stovek odrůd. I u nás byly nejméně dva závody, které měly veliká pole floxů. Jedno bylo v Blatné u růžaře Böhma a druhé v Žehušicích u Stomeů ve školkách. Jezdilo se tam vybírat v květu, trsy se označily jmenovkou a na podzim putovaly trsy zabalené v koších a mechu dráhou k adresátovi. Karl Feorster, slavný zahradnický vzor Karla Čapka, se dokonce nechal slyšet, že zahrada bez floxu je chyba. Silná slova.

Celý text si můžete přečíst v knize zahradníka Ondřeje Fouse Lodyhy v řádcích, kterou vydává Edice Echo. Objednat si ji můžete zde.