Jak se cestovatele zmocnil zelený amok

KOMENTÁŘ

Jak se cestovatele zmocnil zelený amok
Druhý den jdou na autobusové nádraží s pevným odhodláním najít správné místo, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Kdo si žije svůj disko příběh

EDITORIAL

Chtějí držet stůj co stůj. Tuší, že vítr začíná vanout jiným směrem, z nastaveného kurzu uhnout nechtějí a řítí se ke skalinám. Stále věří, že větru poručí, ...

00:07

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Blíží se čas dovolených a letních cest, to je chvíle pro cestovní historky. Využívám k tomu tento sobotní fejetonový prostor, navíc jsou volby, to je takový klidný čas pro zážitky osobního charakteru, ze kterých však může vzejít třeba nějaký prospěch i pro ostatní.

Nuže stalo se to nedávno, v italském přístavním městě Terst. Hrdinou bude lehce stárnoucí muž, jenž se v doprovodu mladší ženy vracel z chorvatské Puly. Muž je zvyklý cestovat hromadnými dopravními prostředky, nečiní mu to problém, i když si uvědomuje, že to má i své slabé stránky.

 

Z Puly přímý spoj, tedy autobus, do Prahy nejezdí, ale zelená firma, jež ovládla evropskou autobusovou dopravu, nabízela spojení s přestupem v Terstu. Byla tam asi tříhodinová pauza, cestovatelé byli vlastně rádi, projdou si Terst, dají si před cestou spaghetti, pak nastoupí do zeleného autobusu a ráno jsou v Praze. To se s práškem na spaní dá zvládnout.

Cesta z Puly přes Istrii byla příjemná, autobus přijel načas před nádraží v Terstu, kde cestující spořádaně vystoupili. Cestovatel je zkušený, aspoň se domnívá, že je zkušený, a proto se vždy snaží ujistit, že našel správné místo odjezdu. Autobus není vlak, někdy to není úplně jasné, ale zdálo se, že vše nasvědčuje tomu, že autobus by měl jet ze stejného místa, kde před chvílí vystoupili. Ostatně, nedalo se to s nikým konzultovat, byla neděle podvečer, všude bylo zavřeno, na jízdence bylo pouze Stazione Trieste Centrale, bene, jdeme na ty spaghetti.

Půl hodiny před odjezdem se již blížili k nádraží. Stmívalo se a park před budovou ožíval rejem lidu, který nejspíše nedávno dorazil k branám Evropy. Cestovatel ví, že je lépe býti ostražitý a pozorný, ale na druhou stranu nechtěl budit dojem žádného xenofoba, tak na onu okolnost příliš nepoukazoval. Došli na místo předpokládaného odjezdu autobusu, již tam asi čtyři lidé stáli, žena navrhla, že odběhne koupit nějakou vodu, cestovatel navrhoval, že to udělá on, jenže ho již dosti bolela noha, což je jiná historka (viz jeho fejeton z minulého týdne o operaci menisku). Tak tedy souhlasil, s doporučením, ať dá na sebe pozor, ještě teď cítí výčitky. Žena odběhla a cestovatel zůstal stát u dvou batohů, které složil k nohám.

Minuty ubíhaly, žena se nevracela a cestovatel ji začínal pomalu již neklidně vyhlížet. Upíral svůj zrak na náměstí, kde se míhaly tmící se stíny nových Evropanů, a začínal pociťovat jistou tíseň. V tom učinil intuitivní pohled za sebe a spatřil, že s jedním z batohů, které měl hlídat, patřil ženě!, se vzdaluje postava neevropského původu. Stačil záblesk vědomí a cestovatel sebral všechnu svou zbylou energii a mohutným skokem, jejž by rád přirovnal ke skoku tygřímu, se vrhl na vzdalující se sběratelku cizích zavazadel. Naštěstí ji rychlými skoky doběhl, serval batožinu z jejích ramen – a zhroutil se s ní, tedy s tou batožinou (byl v ní samozřejmě počítač etc.) na zem. Chvíli oddychoval, pak sebral zbylé síly a s tlukoucím srdcem se vrátil k osiřelému batohu. Žena se právě vracela s lahví vody. Co se stalo? pravila, načež muž jen řekl povím ti to v autobuse.

Zelený autobus měl odjíždět za pět minut. Opravdu se asi za sedm minut objevil, už se blížil, cestovatelé již uchopili svá zavazadla, již byla vidět cedule s nápisem Praha, ba cestovatelé zahlédli tvář řidiče, již přicházela ta chvíle, kdy měl zabrzdit a pak zastavit. Ale nic z toho se nestalo. Zelený autobus jednoduše kolem nich projel! Prostě je minul. Za chvíli již po něm byla veta.

To je zvláštní chvíle v životě lidském. Člověk zůstane opařeně stát, chvíli mává rukama, ale to je bezvýsledné a pak se chvíli kojí nadějí, že je to nějaký omyl, že autobus se opět objeví, že si to jen tak zkoušel nebo přijede nějaký jiný. Vidí, že těch pár cestujících doufá v to samé, povzbuzují se pohledy, zraky upírají, ale minuty plynou a naděje pohasíná. Pak se opravdu další autobus objeví, zastaví na oné zastávce, kde předtím ten váš nezastavil, jenže tenhle jede do Budapešti! Zastávka tady teda je! Chvíli uvažujete, jestli pojedete s ním, jenže on je stejně vyprodán. Stojíte tam a stále nemůžete uvěřit, že se to mohlo stát. Jak to, že nezastavil?!

Cestující vytahují mobily a snaží se dovolat zelené firmě. Je však neděle deset hodin večer, a když se konečně automat ozve, doporučí, ať volající zavolá zítra. V té chvíli člověku dochází, že dnes již z Terstu neodcestuje. Začne hledat nějaký jiný spoj, jediné, co najde, je druhý den zelený autobus dopoledne o půl dvanácté, přestup v Mariboru. Nic jiného mu nezbyde. Koupí lístky a počne hledat, kde by přespal. Najde blízký penzion, naštěstí není moc drahý, už teď je to takových deset tisíc navíc.

Druhý den jdou na autobusové nádraží s pevným odhodláním najít správné místo. A opravdu k svému zahanbení zjistí, že zelené autobusy odjíždějí ještě z jiného místa, které je ukryto v hangáru za nádražím! Jak to ale mohli vědět? Ano, mohli si to zjistit na Google mapách, tam to lze při troše zběhlosti poznat, jistě, teď to chápou, inu již nejsou tak napojení, jiná generace. Hlavně že teď už jsou správně!

Čekají tedy s jinými cestujícími na autobus, vše vypadá nadějně, když pípne všem SMS: zelená firma se omlouvá, ale autobus bude mít patnáct minut zpoždění. No jo, to se nic neděje, hlavně že to přijede… Čekáte tedy tu čtvrthodinu, uteče, pak další, potom zase, už čekáte tři čtvrtě hodiny, už to bude hodina, lidé už se dávno snaží vytočit zelenou centrálu. Udělá to i cestovatel, po dvaceti minutách se dovolá, vysvětlí, o co jde – a operátorka mu sdělí, že autobus z Terstu do Mariboru už před půlhodinou odjel… Ze zastávky, na které den předtím nezastavil.

Cestovatel cítí, že se ho ještě teď zmocňuje cosi jako amok.

Zelená firma se jmenuje Flixbus. Žádost o náhradu škody zamítli. Ale popřáli nám hezké zážitky s jejich službami.

 

×

Podobné články