Vzít klasický koncept oblíbeného městského auta ze 70. let – v tomto případě Renaultu 5 – a jeho typické tvary přenést do současnosti? Snadno se řekne, hůře se ...
Průzkum, který děsí. Mladí přestávají věřit v demokracii. Demokracie je pod tlakem nejen zvenčí, ale i zevnitř. Tak popsala média studii publikovanou institutem YouGov na téma podpory demokracie v nejmladší věkové kategorii 16–26 let ve vybraných evropských zemích.
Proč byly výsledky tak „děsivé“? V průměru 23 procent mladých prohlásilo, že „za určitých okolností“ je autoritářský systém lepší než demokracie; dalších 10 procent si myslí, že to na jejich život nemá vliv. Bezvýhradnou víru v demokracii deklarovalo „jen“ 57 procent oslovených. (Nejhorší výsledek, kolem 50 procent, zaznamenali v Polsku, ve Francii a ve Španělsku, nejvíc „prodemokratičtí“ jsou mladí Němci.) Průzkum se uskutečnil v šesti zemích EU a ve Velké Británii. „Nové“ členské státy reprezentovalo jen Polsko. Ponechme teď stranou, zda jsou ta čísla opravdu alarmující, jak o průzkumu píší britský The Guardian nebo polská Rzeczpospolita.
Částečně v tom „zděšení“ zaznívají asi zbytky liberální víry v nekonečný pokrok lidstva: mělo to být přece tak, že každá generace (stejně jako každá technická novinka) bude o krok blíž ideální osvícené společnosti. Nechme také stranou zcela relevantní politicko-filozofickou otázku, zda „za určitých okolností“ opravdu není lepší autoritářská vláda. (Vzpomeňme třeba na Německo v roce 1933. Vadil by nám puč nějakého konzervativního generála, který by nedopustil nástup NSDAP k moci po vyhraných volbách?) Spíše se zkusme zamyslet nad tím, jaké faktory mohou důvěru v demokracii v dnešní mladé generaci oslabovat.
Autoři průzkumu nám odpověď podsouvají. Prof. Thorsten Fass z Berlínské svobodné univerzity v tiskové zprávě k projektu vysvětluje, že „mezi lidmi, kteří se vidí politicky napravo od středu a cítí se ekonomicky znevýhodněni, podporuje demokracii jen jeden ze tří“. Z tohoto hlediska by průzkum dobře zapadal do obrazu populistické „vzpoury davu“ ohrožující západní svět, kterou pohání ekonomická nestabilita a skrze niž se projevuje odvěká „autoritářská mentalita“ části lidského rodu.
K tomu bychom mohli přidat fascinaci „syrovou“, přímočarou silou a opovržení slabostí, jež nepochybně rezonují na jedné straně sociálních sítí, a její politické projevy, na které bez problémů narazíme v estetice a vyjádřeních zástupců MAGA hnutí či jiných alt-rightových uskupení. Podle známého amerického komentátora Roberta Kagana, který loni publikoval esej „Návrat silných mužů“, jde o nové projevy dobře známého „ducha autoritářství“ s jeho nenávistí k liberálnímu řádu omezujícímu politickou moc.
Není to ale příliš snadná cesta? Autoři průzkumu nám nicméně nikde nesdělují, jakým způsobem demokracii definují a zda vůbec s nějakými vysvětlujícími definicemi během průzkumu pracovali. Přitom v dnešní realitě se slovo „demokracie“ stává spíše krycím termínem pro konglomerát představ, často poměrně protichůdných. Z tohoto hlediska stojí za to si povšimnout odpovědi na jiné otázky průzkumu: ve všech zemích je víc mladých nespokojených než spokojených s tamní demokracií (jediná výjimka: Velká Británie), valná většina dotázaných ve zkoumaných zemích si myslí, že systém si zaslouží minimálně opravy, ne-li zásadní změny. Zároveň velmi málo z nich očekává, že nějaká taková korektura v nejbližší době přijde, a poukazují na to, že vlády a EU se zabývají „triviálními věcmi“, místo aby řešily nejdůležitější problémy. Například otázku migrace (v dalším sledu je to ekonomická situace, obranyschopnost a klimatická krize).
Tento nátlak na efektivitu vládnutí, která se projevuje schopností uskutečnit změnu, je totiž v dnešní době největší výzvou pro demokracii. Dotýká se obou stran pomyslné ideologické barikády. Pro „liberála“ hraje v představě „demokracie“ stále menší roli zastupitelský princip a zásada změny vlády prostřednictvím svobodných voleb, a naopak si většinu prostoru v současné vizi toho, čím je demokracie, ukrajují koncepce právního státu jako obhájce skupinových a individuálních práv.
Demokratický volební proces je zdlouhavý, nespolehlivý a hrozí neustále „zničením demokracie“ (tedy zvolením neliberálů). Navíc si stále více všímáme, jak nedokonalý je systém „zástupců lidu“ volených na krátká období oproti meritokracii, „vládě expertů“ (nedávno jsem byl svědkem roztomilé výměny názorů ve slovenském veřejném prostoru, z níž jasně vyplývalo, že velká část diskutujících za ideální ztělesnění správné „demokratické vlády“ pokládá vládu Ľudovíta Ódora, tedy nikým nezvolený přechodný kabinet expertů).
Naopak pro nespokojeného příznivce „populistů“ je hlavním projevem evropské „demokracie“ její zabetonování. „Zúžení mainstreamu“, jak ho definuje Václav Bělohradský, v evropské politice způsobilo, že si voliči dlouhou dobu sice mohli vybrat mezi různými stranami, ale na konci dostávali na vlas stejnou politiku, nezávisle na tom, kdo zrovna vládl. Úměrně rozvoji mašinerie „právního státu“, posíleného navíc ukotvením v nadnárodních strukturách EU, jsme dospěli do stadia, kdy v mnoha otázkách žádná změna už ani v rámci stávajícího systému možná není (viz třeba zápolení Giorgie Meloniové se změnou migrační politiky, jež naráží na opakovaný odpor justice – lokální i evropské). K čemu je pak systém – může se ptát mladý občan –, který mne sice vybízí k volbě, ale kde můj hlas nemůže nic změnit?
Vyřešení otázky efektivity a akceschopnosti vlády při zachování demokratické legitimity a nové naplnění pojmu občanství jako reálného podílu na správě věcí veřejných – to jsou nesnadné úkoly, na nichž ovšem závisí to, zda příběh liberální demokracie, jak jsme ji znali, bude pokračovat.
00:01
