Šťastný válečník Alexej Navalnyj

Alexej Navalnyj prohrál. Nemá cenu hledat útěchu ve sféře morálky nebo paměti. Navalnyj chtěl změnu skutečnou, politickou, ve skutečném Rusku. Chtěl, aby se co nejvíc lidí ozvalo, aby se hlásili o svá práva. Vrátil se z exilu, kde mohl bezpečně provozovat opozičnictví z vnějšku jako řada jiných, protože chápal, že nemůžete vyzývat lid, aby nastavoval krk, ze závětří.

Ale teď je mrtvý a ruský lid odevzdaný Putinovi tak jako už desetiletí ne. A Putin přestál dvě výzvy jeho moci. Navalnyj, pokud víme, už v posledních měsících svého věznění byl svolný k tomu, aby Západ vyjednával o jeho výměně za jiného vězně. Putin mu to nedopřál.

První dny po smrti Navalného nebylo jasné, kde je jeho tělo, rodině ho zatím odmítli vydat. Objevovaly se kusé zprávy a spekulace o tom, zda režim jeho smrt uspíšil, tedy zda ho přímo zabil, anebo ne. Dřív nebo později to vyjde najevo. Ale nic z toho nesvědčí, jak by bylo příjemné si namlouvat, o tom, že se ho režim bál. Režim je sebejistý a může si dělat, co chce.

Navalnyj byl ve světových médiích a encyklopedických heslech označován nejrůznějšími charakteristikami – politik, aktivista, disident. Politik byl, ovšem nikdy nezískal žádný úřad – to je jen půlka politika. Slovo aktivista bylo zprofanováno výhradním používáním pro lidi jednoho politického zaměření. A Navalnyj byl taky disident, což je slovo, které jako by ho nejvíc přibližovalo naší zkušenosti. Jenže hned taky vidíme, jak hodně byl jiný než naši disidenti.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.