Národ jako nejvyšší hodnota. Kdo vymyslel ten český? Ale co to vůbec národ je?

Národ je dnes jednou nejvyšších hodnot, kterou se málokdo opováží zpochybňovat. Pro nemalou část populace význam národa v současném globalizovaném světě roste. V Evropě roste podpora stran a hnutí, které chtějí chránit národní identitu, politici z různých stran spektra hovoří o obraně národních zájmů. Co to ale národ je? Z jakého důvodu jsou lidé přesvědčeni, že patří k sobě? Je to společná krev, společná vlast, společný jazyk nebo příběhy, které si společně vyprávějí a kterým věří? A jak vůbec český národ, na který jsme tak hrdi, vznikl?

Celá audio a video verze podcastu zde.

Národ vypadá jako něco zcela samozřejmého, ale kdyby měli vědci definovat, co to vlastně národ je, mohli by s tím mít problém. V sociální vědě existují dva základní přístupy k teorii národa. Jednou je objektivistická teorie, která říká, že jde o skupinu lidí, která má určité společné znaky, jako je jazyk, území, společná historie, od které se odvozuje. Problém je v tom, že máme národy, které tyto společné znaky nevykazují, přesto jsou národem. Pokud jde třeba o jazyk, existuje americký národ, ale neexistuje američtina, existuje švýcarský národ, ale žádný švýcarský jazyk. Podobné je to s územím – třeba Židé byli dlouho národem bez území, stejně jako Romové.

Naproti zastánce subjektivistické teorie Ernst Renan tvrdí, že národ je každodenní plebiscit. Tím chce říct, že národ existuje, když si lidé myslí, že k tomu národu patří. Hugh Seton-Watson dodává, že „národ existuje, jestliže se podstatný počet lidí v jisté pospolitosti domnívá, že tvoří národ, nebo se chovají tak, jako by jej tvořili.“ Subjektivisté ale nedokáží vysvětlit, proč se lidé začnou domnívat, že k nějakému národu patří.

Historici se neshodnou ani v pohledu na český národ. Jedni jsou přesvědčeni, že český národ tu byl jako nějaký etnický kmen vlastně od nepaměti. Jeho příslušníci si prý svou etnickou rozdílnost a příslušnost na elementární úrovni uvědomovali, zároveň však toto vědomí nehrálo tu hlavní roli. Naopak takzvaní konstruktivisté tvrdí, že moderní český národ byl vymyšlen obrozenci v 1. polovině 19. století. Pokud bychom na tehdejší dění nahlíželi současnou optikou, tak bychom řekli, že tehdejší intelektuálové přišli s určitým sociálním projektem a lidé jim ho odsouhlasili. Sociálně-kulturní historici by – podle historika Jakuba Rákosníka - dodali, že důležitou roli v přijetí konceptu moderního českého národa hráli tehdejší sociální podmínky. Pro česky mluvící obyvatelstvo nebyly v monarchii dostatečné podmínky k společenskému uplatnění a proti možnosti asimilace do německého prostředí zvolili obrannou strategii, již jsme si pojmenovali jako národní obrození..

Formování českého národa mělo podle historika Miroslava Hrocha tři fáze. První fáze byla učenecká - reprezentovaná Josefem Dobrovským. Tehdejší vzdělanci byli většinou ctitelé osvícenství a byli fascinování vědou. Věnovali se etnografickému studiu českého etnika a jeho historií. Zároveň žili v době vlády Josefa II., který se snažil přetvořit monarchii v moderní stát, což znamenalo především byrokratickou centralizaci a s ní spojenou germanizaci. Tehdejším domácím politickým elitám - tedy šlechtě - se tito učenci hodili, protože jim mohli dodat argumenty na podporu nutnosti české autonomie proti vídeňské centralizaci.

Druhá fáze je agitační a je reprezentovaná třeba Josefem Jungmannem nebo Josefem Kajetánem Tylem. Tato fáze je pro ustavení moderního českého národa nejdůležitější. J. K. Tyl hrál česky divadlo, Josef Jungmann napsal českoněmecký slovník, v originále Slownjk česko-německý. Vzdělanci tak vytvářeli kulturní statky, které lidé začali konzumovat, čímž se postupně formovalo české národní vědomí. Je ovšem třeba dodat, že tuto nabídku českých vzdělanců nevyslyšelo veškeré obyvatelstvo zemí dřívější koruny české. Obyvatelé pohraničí to odmítli a setrvali u německého jazyka a rovněž jen menšina židů byla ochotna přijmout českou identifikaci. U řady lidí zůstávala identifikace ambivalentní.

Rozvoj české kultury vytvořil předpoklady pro třetí fázi. V té už národní hnutí získává politický program. Hlavní postavou je František Palacký a jeho základním dokumentem je Psaní do Frankfurtu z roku 1848, které politický program českého národa formuluje. Nejde samozřejmě o ideu samostatného státu. Palacký byl austroslavista a budoucnost českého národa viděl v rámci habsburské říše, která poskytovala menším národům střední Evropy ochranu před německou i ruskou rozpínavostí.

Palacký vytvořil dominantní narativ českých dějin, který stále přibíráme. Předtím existovaly různé dějiny českých zemí, ale Palacký napsal dějiny slovanských obyvatel těchto zemí. Tím zkonstruoval dějiny Čechů rodu slovanského - do které Němci žijící v Čechách nepatří - a tuto identitu postavil právě na neustálém stýkání a potýkání se s Němci. Palacký byl ovlivněn romantismem I. poloviny 19. století, takže toto potýkání pojal jako střet mezi slovanským demokratismem a germánsko-románským aristokratismem. A pro zdokumentování tohoto tvrzení nalezl ideální příklad v období husitských válek. Tvrdil, že husité byli nositeli slovanské demokratičnosti, ke které se teď české národní hnutí navrací.

Je třeba dodat, že ještě v éře Dobrovského nehrálo husitství žádnou roli, protože v Čechách převažoval katolický pohled na minulost. Češi i v 19. století zůstávají katolíky, což je dokladem toho, že se u nás rekatolizace po bitvě na Bílé hoře evidentně podařila. Mistr Jan Hus se mezi Palackého pokračovateli postupně stává národním hrdinou a ikonou demokratizace. Role náboženského reformátora a heretika je stále více upozaďována. Zároveň jak pro Palackého, tak později pro Masaryka, nebyla doba vlády Lucemburků vrcholem - jako je pro nás, kteří Karla IV. pokládáme za největšího Čecha – ale byla to pro ně byla doba vrcholícího germánsko-románského aristokratismu.

Masaryk převzal Palackého koncepci českého národa, ale zatímco Palacký byl historik, Masaryk k českým dějinám přistupuje jako politik a národní agitátor. V jeho pojetí husitství zakládá radikální Jednota bratrská univerzální humanistické hnutí, na které potom navazuje evropské osvícenství. A na něj zase moderní český nacionalismus. Podle Masaryka tedy husitství přináší něco světového a veskrze moderního. A po 28. říjnu 1918 buduje Masaryk na tomto ideologickém základě i státní ideu Československa.

Představa, že my Češi jsme vždy byli - a znovu jsme - průkopníky demokracie a humanismu, přetrvala v našem kolektivním povědomí dosud a v krizových nebo zlomových obdobích se vždy vynoří jako základní příběh našich dějin a formativní rys naší identity. Stačí se podívat na roky 1945, 1968 či 1989, kde v rozdílných formách tato údajná česká demokratičnost figuruje. Je tedy užitečné vědět, odkud tento příběh pochází a jak vlastně vznikl.

Zkrácená verze na YouTube zde.