Fakta o klimatu se rozcházejí s fakty o energetice

Česko prý může už příští rok odstavit všechny uhelné elektrárny, protože chybějící elektřinu zajistí uhelné teplárny, plynové zdroje a dovoz ze zahraničí. Tvrdí to nejnovější studie brněnského neziskového spolku Fakta o klimatu. Podrobnější pohled však odhaluje, že studie je postavena na nereálných předpokladech a zcela ignoruje některé podmínky nezbytné k bezpečnému provozu elektrizační soustavy. Spolek Realistická energetika a ekologie sepsal deset nejdůležitějších důvodů, proč Fakta o klimatu nepřinášejí řešení, ale svými „doporučeními“, jímž mainstreamová média nepochopitelně poskytla obrovský prostor, mohou vést k zásadnímu prohloubení již existujících problémů v tuzemské energetice.

1.Striktně dodržený scénář, že velké kondenzační uhelné elektrárny mohou zavřít, ale že teplárny na uhlí kombinované s výrobou elektřiny (KVET) pojedou dále, by znamenal kolaps teplárenství. Dramaticky by se snížil odběr uhlí, a v důsledku by tak vedl k uzavření všech hnědouhelných lomů v Česku. Autoři si to nejspíš uvědomují, a proto navrhují, aby v provozu zůstala poruchová a značně nespolehlivá elektrárna Ledvice (a to pouze jediný blok 660 MW bez jakékoliv zálohy jiným adekvátním elektrárenským zdrojem) a veškeré teplárenství i závodní energetiky by měl zásobovat jediný lom Bílina.

Pomiňme otázku, proč autorům tolik vadí dotování uhelných elektráren a už jim nevadí dotování těžby? Největší problém je ryze technický. Každý kotel spaluje jiné uhlí s jinými vlastnosti (z lomů Vršany, Nástup či Jiří) a nelze do něj svévolně začít sypat něco jiného. I kdyby to však fungovalo, šlo by o extrémně rizikový systém bez jakékoli zálohy či rezervy. Požár jediné pásovky či jakýkoliv jiný technický problém na Bílině by jednou ranou mohl paralyzovat výrobu elektřiny, teplárenství i závodní energetiky. Nehledě na to, že zásobovat tolik provozů z jednoho lomu by bylo nereálné i z pohledu logistiky dodávek. Dalším zásadním problémem je fakt, že lom Bílina má vysoký skrývkový poměr, tzn., že je nejprve nutno odtěžit velké množství zeminy a je velký problém kam ji následně ukládat. Z tohoto důvodu do něj není možno zpětně zavážet popílek (VEPY), které se např. jen z Energetiky Unipetrol zavážejí do lomu Vršany v množství 200 000 tun/rok. Jak by se problém stovek vlaků ročně se zůstatky po spalování řešil, není ani naznačeno, natož řešeno. Autoři zjevně vůbec netuší, jak řetězec příprava těžby – vlastní těžba-přeprava uhlí a zpětné procesy fungují.

2.České teplárenství není dimenzované na zajištění elektrických výkonů, jaké požaduje studie. Neposkytuje dostatek potřebných výkonových záloh (skoro nikdy neběží vše naplno, něco je v odstávce, něco v regulaci). Hlavně není schopné dodat soustavě dostatečnou kapacitu služeb výkonové rovnováhy, natož bezpečnostních nástrojů typu ostrovní provoz či „start ze tmy“. K těmto účelům přitom není vhodné využít ani zmíněnou Elektrárnu Ledvice (jeden blok v režimu při poruše NE) . Studie otevřeně přiznává, že na otázku stability sítě model „nedokáže spolehlivě odpovědět“ a v oblasti zdrojové přiměřenosti i podpůrných služeb se plně odkazuje na provozovatele soustavy ČEPS. Ovšem oproti minulým publikacím na jaře každého roku státní firma ČEPS letošní analýzu stále ještě nezveřejnila. Vnucuje se tedy pochybnost, nakolik je taková práce relevantní pro seriózní odbornou diskuzi o energetice? A to vše přesto, že autoři studie byli v průběhu léta detailně seznámeni s reálnými instalovanými elektrárenskými výkony v teplárenství a závodních energetikách a byly jim opraveny zásadní chyby v použité databázi zdrojů a vysvětlen omezený podíl tepláren na zajištění systémů výkonové rovnováhy.

3.Studie dále pracuje s navýšením výroby elektřiny a tepla ze zemního plynu (ať už v podobě transformace uhelných zdrojů, zvýšení využití stávajících zdrojů či výstavbou nových), aniž by řešila otázku kapacity, přepravy a ceny paliva, rezervovaného vztahu EU k perspektivě zemního plynu jako fosilního paliva a nadcházející evropské legislativy omezující úniky metanu. Přitom se lze s ohledem na vše uvedené důvodně domnívat, že plynové zdroje mohou mít v následujících letech ještě horší rentabilitu než ty uhelné (včetně ceny povolenek). I navzdory kapacitním mechanismům (které dosud nejsou posvěcené národní legislativou, natož unijní notifikací) bude pro investory každé rozhodnutí o nové výstavbě velmi složité. Nahradit více než 30 milionů těženého uhlí v ČR plynem znamená dovézt k současné spotřebě kolem 7 mld. m3 dalších až 12 miliard m3. Odkud, za kolik a jakými cestami do ČR? Navíc hrozí přestavba německé plynárenské sítě na vodík, která by ještě více zkomplikovala zásobování zemním plynem ze současného jediného možného směru dodávek, z Německa. Dále z nově zveřejňovaných informaci v září 2024 (tedy ještě před vydáním této zprávy) na Seznam Zprávy (rozhovor s analytickou společnosti Invicta BOHEMICA) vyplývá, že deklarovaný přechod na zemní plyn všech tepláren a závodních energetik do roku 2030 je zcela nereálný a minimálně třetina až polovina z těchto 22 zdrojů buď přestavbu na zemní plyn a zprovoznění nových elektrárenských výkonů nestihne, nebo s ní vůbec nepočítá.

4.V modelu figuruje roční maximum zatížení ve výši 10,57 GW, přestože hodnota z 15. února činí 11,36 GW (a to bez technologické vlastní spotřeby). Vycházíme-li navíc z předpokladu, že postupující dekarbonizace a z ní vyplývající elektrifikace vytápění, dopravy a průmyslu povede už v následujících letech k růstu spotřeby elektřiny (a s tímto předpokladem by studie tohoto typu rozhodně pracovat měla!), při modelování kritických zimních dnů a hodin rozhodně nemůžeme dospět k stejně optimistickému výsledku jako autoři. Ostatně i v posledním vydaném Hodnocení zdrojové přiměřenosti elektrizační soustavy ČR ČEPS MAF CZ 2022 vychází v dekarbonizačním scénáři rok 2030 jako kriticky zdrojově nepřiměřený… Konkrétní hodnoty si pak může ověřit každý díky veřejně dostupné webové aplikaci app.energy-mix.cz, která z reálných dat z minulosti extrapoluje do budoucího mixu. Výhledy společnosti ČEPS potom předpokládají nárůst netto spotřeby elektřiny až na 104 TWh, což je téměř dvojnásobek současné spotřeby.

5.Autoři dále mnohokrát slibují levnou elektřinu, ale často zapomínají dodat, že berou v úvahu pouze cenu samotné komodity na velkoobchodních trzích. Náklady na síťové a regulační služby a provozní dotace opomíjejí. Přitom je evidentní, že masivní rozvoj obnovitelných zdrojů už vede kvůli mnohamiliardovým investicím do posílení sítí k dramatickému zdražení těchto regulovaných složek, které perspektivně převýší i deklarované úspory na silové elektřině a stane se dominantní složkou celkové ceny elektřiny.

6.Studie sice předstírá, že se zabývá ekonomickými dopady konce uhlí, ve skutečnosti ale naprostou většinu z nich zcela ignoruje. Živelný odchod od uhlí si přitom dle odhadů výrobců může vyžádat až vyšší stovky miliard korun na dodatečných nákladech, které zohledňují proměnu vývozu na masivní dovoz elektřiny, zvýšení dovozu zemního plynu, ztrátu tržní pozice ČR a možnosti cenotvorby a ztrátu pracovních míst. Jestliže v minulých letech česká ekonomika mohla ročně profitovat asi 20 miliardami korun z exportu elektřiny, plánovaný masivní dovoz elektřiny v objemu čtvrtiny roční (a třetiny zimní) spotřeby dále zatíží ekonomiku země a samozřejmě spotřebitele.

7.Naprosto zásadní problém v podobě kanibalizace zdrojů, který sledujeme již nyní především u solárních elektráren, studie odbývá jednou větou s tím, že „podporu solární energetiky je (…) nutné dobře koordinovat s rozvojem flexibility a akumulace.“ Je přitom evidentní, že v letech 2025-2028 se v Česku nestihnou vybudovat zařízení s kapacitou, která by umožňovala efektivně využít čím dál významnější výkonové přebytky. Solární investoři tak už dnes spolu s úvěrujícími bankami volají po obnovení provozních dotací, tedy garanci výkupních cen, které už v projektech neuváženě maximalizovaných výkupních cen pro instalace FVE do Silvestra 2010 jsou spojeny do roku 2030 s platbou POZE v objemu 800 miliard korun a neví si s ní rady ani státní rozpočet pro rok 2025. Je přitom nutno připomenout, že vzorová země energetické tranzice Německo už od ledna 2025 nebude poskytovat nové smlouvy na 20leté garance výkupních cen, ale jen instalační dotace. Vyprázdněný státní rozpočet bohatého Německa to neumožňuje.

8.Jeden z nejproblematičtějších aspektů studie spočívá v přehnaném optimismu ohledně dostupnosti dodávek levné elektřiny ze zahraničí v kritickém zimním období. S dražší povolenkou jistě může narůst dovoz z Německa a Rakouska, ale pouze za podmínky, že země zrovna budou mít z čeho brát. Praxe ukazuje, že když v Německu nefouká a nesvítí a v Rakousku je málo vody, elektřina putuje spíš opačným směrem. O celkové exportní kondici Německa svědčí i historický deficit, do nějž se země propadá v letošním roce (k začátku října již čistý import přes 20 TWh). V následujících letech počítají autoři s mohutnou výstavbou plynových elektráren právě v Německu, ta však již nyní nabírá povážlivé zpoždění. Aukce na výstavbu nových PPC zdrojů o výkonu 10 GW byly letos v Německu z důvodů investiční nejistotu a návratnost investic odloženy! Polsko rovněž se zavřením uhelné elektrárny a dolu Turów plánuje, že od roku 2027 bude závislé do dovozu elektřiny. Situace do budoucna je proto v otázce dovozu, zejména v zimním období velmi nejistá a spoléhat na dovozy riskantní.

Je tak poněkud obtížné reálně kalkulovat ekonomický dopad, pokud máme důvodné pochyby o fyzikální dosažitelnosti námi kritizovaného scénáře odchodu od uhlí. Nicméně v krátkém horizontu lze učinit hrubý dolní (minimální odhad). Pokud dojde ke zdvojnásobení importu plynu, budou i platby minimálně dvojnásobné. Pro ilustraci, dovoz 10 miliard m3 zemního plynu odpovídá 105 500 000 MWh energie, tedy při ceně 1000 Kč/MWh (současné futures plynu) jde o výdaj 105,5 miliard Kč ročně. Naopak, pokud bereme, že současný export cca 10 % výroby elektřiny přinesl zmíněných 20 miliard Kč, tak při nezměněných cenách (což je nereálné, při nedostatku budeme nutně dovážet za vyšší ceny) dovoz 40 % je změna o dalších 100 miliard korun ročně. Tedy minimálně celkem 200 miliard Kč každý rok. Miliardy si málokdo představí, ale je to asi 20 tisíc Kč na každého obyvatele republiky včetně nemluvňat i seniorů.

9.Lze souhlasit s tvrzením, že v dlouhodobém horizontu zůstanou jedinými evropskými zeměmi s významnými přebytky Francie a Švédsko a že díky tomu z globálního pohledu elektřina v Evropě teoreticky bude. Ovšem s ohledem na nedostačující propojení přenosových soustav napříč kontinentem (a že to „dostačující“ se bude budovat dlouhé desítky let) lze úspěšně pochybovat o možnostech přenesení tohoto výkonu do srdce Evropy. Spíše z kategorie nepodařených humoristických skečů je pak informace z tiskové zprávy, že při dražší povolence navýší export i Itálie, tedy stát, který dlouhá léta není schopen mít kladnou přeshraniční bilanci s žádným ze svých sousedů a je ve v Evropě největším dovozcem elektřiny.

10.Přestože ani v energetice nelze dokonale porovnávat jednotlivé země mezi sebou, v jistém smyslu může být takové porovnání srozumitelnější než jakékoliv teoretické modelování. Autoři volají po dalším rozvoji obnovitelných zdrojů, akumulace, flexibility, sítí či úspor. Tedy po všem, v čem Německo už velmi dalece pokročilo. Výsledkem jsou ovšem reálně zatím jen zmíněné obří výkonové deficity, drahá elektřina, která vyhání průmysl do zahraničí, a velmi diskutabilní pokrok v oblasti samotné dekarbonizace. Zatímco my chceme dovolit překotné uzavření uhelných zdrojů, Němci si na uhlí nedovolí sáhnout, dokud nebudou mít v aukcích zajištěné nové kapacity plynových elektráren. Vláda v Berlíně jasně konstatovala, že proto nebude měnit zákon o ukončení energetického využívání uhlí v roce 2038. Bundesnetzagentur dokonce v prosinci 2023 přímo zakázala odstavení celkem 31 významných uhelných bloků do počátku roku 2031, Německo tedy zcela evidentně rizika ztráty výkonové rovnováhy chápe. Tato fakta se však v práci nevyskytují.

Závěr

Navzdory obsáhlým věcným podkladům, které spolek Fakta o klimatu obdržel od našeho spolku Realistická energetika a ekologie, od analytické firmy Invicta BOHEMICA a Jana Horáčka, je výsledkem jejich „analýzy“ odborný paskvil. Fakta o klimatu pokračují v prosazování ideologického přístupu s jedinou mantrou: dekarbonizací za každou cenu. Ovšem další rozvoj tuzemské energetiky by měl na první místo postavit energetickou bezpečnost a cenovou dostupnost, nikoli ideologii založenou na slepém vzývání tzv. obnovitelných zdrojů, jež reálně mohou ohrozit nejen energetiku, ale celou ekonomiku a stabilitu společnosti. Energetika není o postupu podle metody pokus-omyl, tady jde o projekty na desetiletí rozhodující o budoucí prosperitě díky průmyslu a sociální soudružnosti obyvatel naší republiky.

Milan Smutný, mluvčí spolku Realistická energetika a ekologie