Je těžké být dnes na Západě Židem

KOMENTÁŘ

Je těžké být dnes na Západě Židem
Židé v Evropě a Americe zažívají čas krajního znejistění. Také ve Francii se v předchozích měsících a letech množí útoky proti místní židovské komunitě. Ilustrační snímek Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Mezi „trvalky“ soudobé veřejné debaty patří i spory o to, kde končí „antisionismus“ nebo legitimní kritika Izraele a začíná antisemitismus. Už to, že se taková debata vůbec vede, je svým způsobem příznačné. V té části západní veřejnosti, která je vůči citům národnostních nebo rasových menšin vnímavá a někdy až přecitlivělá, přece platí, že vnímá-li příslušník menšiny nějaká slova či chování jako rasistické, tak to rasistické prostě je (aspoň většinou). Pro Židy ale tohle pravidlo zjevně neplatí, pokud někdo na obvinění z antisemitismu reaguje slovy „nejsem antisemita“, je to přijímáno jako dostatečné vysvětlení, zvlášť pokud v jiných ohledech patří do tábora pokroku. I když si člověk třeba nemyslí, že ta hypersenzitivita vůči menšinám je cesta, jíž by se západní společnosti měly ubírat dál a dál, je těžké popírat, že se tu evidentně měří dvojím metrem.

 

Židé v Evropě a Americe zažívají čas krajního znejistění. A nesouvisí to jenom s válkou v Gaze. V některých zemích stoupá počet antisemitských útoků i drobných každodenních ústrků, policie a justice tam vůči nim navíc zasahuje váhavěji a méně důrazně, než kdyby jejich oběťmi byli příslušníci jiných ras. Je logické, že se mezi nimi šíří pocit akutního ohrožení. Ten sionismus, vůči němuž se někteří pokrokoví lidé s takovou chutí vymezují, vznikl v určité historické situaci. Reagoval na dění na Západě, nikoli v zemích evropského východu, kde má „lidový antisemitismus“ dlouhou a temnou tradici (mezi nemnoho ruských slov, jež byla přejata do mnoha světových jazyků, patří výraz pogrom). Vycházel ze sílícího přesvědčení, že snaha asimilovat se, stát se běžnými a loajálními Francouzi nebo Němci, je z principu marná, jakkoli může na první pohled působit velice úspěšně. Že stačí jedna Dreyfusova aféra a všechen ten zdánlivě dosažený pokrok může přes noc zmizet.

Je zákonité, že mnoho Židů na dnešním Západě má podobné pocity. Ještě nedávno nemyslitelné věci se stávají běžnou součástí společenského provozu. Ti první sionisté na podobnou zkušenost reagovali snahou dosáhnout vzniku židovského státu, v němž měli Židé najít bezpečí před předsudky a nenávistí. I tahle naděje je dnes nějakým způsobem zastíněná. Cílem mnoha z těch ani trochu antisemitských „antisionistů“ je, aby takový stát neexistoval. Dosažení té neexistence zatím většinou popisují různými pohádkovými způsoby, jako předstupeň nastolení harmonie a rovného práva na Blízkém východě. Jestli za takovými líčeními tuší spíš něco jako sedmý říjen loňského roku, jen v daleko větším měřítku, není se jim co divit. Historie v posledních letech znovu a znovu připomíná, že neskončila a že neskončí nikdy. Z pohledu evropského či amerického Žida to je zvlášť strašné zjištění. A v jeho světle zní rituální ujišťování „nikdy víc“ ještě nepřesvědčivěji, někdy snad až výsměšně. Realita ukazuje úplně jiným směrem.

×

Podobné články