Sen podvečera kratochvilného

Sen podvečera kratochvilného
Vypadalo to jako scenerie ze snu: barevný, trochu takový pohádkový dům nad vodami, sivá zeleň keřů, šelest labutího plutí po hladině. Byl jsem v Kratochvíli. Nebo že by na Kratochvíli? Foto: Jiří Peňás
4
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Prohlídky už skončily, návštěvnický lid už odešel, ale zahrada se ještě nezavírala. Byl krásný letní podvečer, žár už přece jen trochu slábl, takže světlo klesajícího slunce vytvářelo něžně stříbřitý opar, v němž to všechno bylo ještě kouzelnější. Vypadalo to jako scenerie ze snu: barevný, trochu takový pohádkový dům nad vodami, sivá zeleň keřů, šelest labutího plutí po hladině. Do ticha občas zakřičel zámecký páv, což jsem si však nebral osobně. Sedl jsem si na lavičku a s výrazem rajsky blaženým pozoroval nádheru, která byla tak omamující, že jsem toužil, abych s ní splynul, stal se nějakým ptákem nebo třeba i rybou, která trávila svou existenci v soustavě vodních kanálků, jež se důmyslně klikatily nádhernou zahradou.

Byl jsem v Kratochvíli. Nebo že by na Kratochvíli? Před chvílí jsem raději zavolal příteli Zdeňku Troupovi: „Ty, Zdeňku, prosím tě, je správně v Kratochvíli, nebo na Kratochvíli?“ A on řekl hned: „Obojí je možné, ale užívanější je na Kratochvíli. Jsi tam?“ – A já řekl, že už ne, bohužel, ale viděl jsem tam, když jsem si kupoval lístek, obrazy tvého strýce Miloslava, tak mi hned došlo, že to má s tebou něco společného. – „Se mnou ani tak ne, ale s mým bratrem Vojtěchem,“ řekl Zdeněk, jehož životním dílem byla záchrana kláštera Zlatá Koruna, to si bratři tak rozebrali. „Bratr byl na Kratochvíli kastelánem čtyřicet let, loni skončil, dalo by se říct, že ji dovedl do toho stavu, v jakém je dnes. Líbilo se ti tam?“ – „Co, líbilo, to je slabé slovo, zamiloval jsem se do toho místa! To je šperk, to je renesanční sen…,“ řekl jsem a nepřeháněl. „Tak to bude mít bratr radost. Napiš, že to je kus Shakespearovy doby v Čechách, profesor Hilský se tam cítil jako doma, nebo jako ve Stratfordu nad Avonou, když tam přednášel o sonetech. Nechceš zavolat bráchovi?“ A já řekl, že třeba jindy, ale ať ho pozdravuje. A taky strýce malíře, i když ten umřel už v roce 1994. Ale vždycky stojí za to ho pozdravovat.

 

Kratochvíle je skutečně klenot, něžný jihočeský šperk bahenní, a když se vám podaří tam chvíli v podvečer zůstat, je to čistá rozkoš. Radosti a rozkoši, především ovšem duchovní, to tady mělo opravdu sloužit, jak je to v tom názvu: ku zkrácení chvíle čili rozptýlení, pro radost a bezstarostnost. Sanssouci, řeklo by se o dvě stě let později.

Historie vzniku zámečku je hezky popsaná v knize Jaroslava Pánka Poslední Rožmberkové, která vyšla v roce 1989. Velmož české renesance Vilém z Rožmberka toužil po nějakém příjemném místě, kde by mohl trávit klidné chvíle, a jak píše historik Pánek, pustnoucí ani obyvatelné hrady ho valně nelákaly. Sídlem Rožmberků byl samozřejmě Český Krumlov, důležitá byla Třeboň, ale stárnoucí Vilém možná zatoužil po něčem, co viděl v mládí během své kavalírské cesty do severní Itálie, kterou podnikl s výkvětem české šlechty v roce 1551 a která vedla přes Brenner do Mantovy a pak přes Milán do Janova, přičemž šestnáctiletý Vilém zůstal pak asi čtvrt roku ve Vogheře nedaleko Pavie. Potom se vrátil do Čech, kde měl pozici druhého muže země hned po králi a brzy státníka evropské důležitosti: nebo aspoň středoevropské. On sám se ale možná spíš než Čechem nebo Němcem cítil římským aristokratem, v jehož žilách proudila krev patricijského rodu Ursiniů, s nimiž se jako Rožmberk považoval spřízněn, dokonce si i upravil erb, aby se co nejvíc podobal (údajným) ursiniovským příbuzným: psal jsem o tom v souvislosti s medvědy (ursini) na prachatické radnici. Když si uvědomíme, že v době, kdy Vilém nasával