Psycholog David Havelka: Jako bychom zrušili dětský svět

Sebevražda je po úrazech druhou nejčastější příčinou úmrtí u dospívajících a mladých dospělých. Koncem roku 2024 získala psychiatrická nemocnice v Opařanech Národní psychiatrickou cenu Vladimíra Vondráčka za program, který se na sebevražednost mladých lidí zaměřuje. Vyznamenaný tým přizpůsobil českým dětem přístup americké psycholožky Marshy Linehanové. Název dialektická behaviorální terapie může zastrašit. Ještě více může znejistit, že dialektika v ní opravdu hraje podstatnou roli. Prý je třeba usilovat o změnu a současně přijmout věci, tak jak jsou. O dialektické behaviorální terapii i sebevraždách mladých jsme hovořili s klinickým psychologem Davidem Havelkou.

Setkáváme se ve vaší pracovně v Opařanech, kde sídlí největší dětská psychiatrická nemocnice v Česku. V médiích čtu o strmém nárůstu psychických obtíží. Můžete to potvrdit?

Nárůst je citelný. Do vývoje dětí zasáhla pandemie, svou vinu nesou i digitální technologie a sociální sítě, které člověku nejsou přirozené. Denně jejich prostřednictvím zpracováváme množství informací, podnětů, kontaktů, na něž nejsme stavěni. Rodiny navíc dětem a dospívajícím mnohdy neposkytují takové zázemí a podporu, které by potřebovali. Nemluvím jen z vlastní zkušenosti. Existuje řada vědeckých studií, které na zhoršující se duševní stav poukazují.

Duševní zdraví je široký pojem, jedna věc jsou třeba schizofrenie nebo těžké deprese, jiná například úzkostné poruchy. Jestli správně chápu ty statistiky i výroky některých psychiatrů, to první radikálně neroste, zatímco to druhé ano.

To je důležité rozlišení. Duševní zdraví není založeno jen na biologickém fungování mozku. Výrazně je ovlivňují sociální a psychické faktory, u dětí v kombinaci s vývojovými. Máte pravdu, že onemocnění, která jsou spíše biologicky podmíněná, sice rostou také, ale méně. Výrazný nárůst vidíme v případě poruch, kde hrají důležitou roli i psychosociální vlivy.

Hlavním důvodem nárůstu je tedy to, že děti obtížně drží krok s příliš rychlým světem, který je bez ustání bombarduje podněty?

Není to jediný důvod, ale je to podstatný faktor. Musíme si uvědomit, že dítě není malý dospělý. Jeho myšlení není ještě zcela vyvinuté, nemá tolik životních zkušeností, neumí tak dobře pracovat se stresem jako dospělý. Když mně bylo třeba patnáct, také jsem se v médiích setkal třeba s válečnými scénami. Ale vše, co jsem viděl, již prošlo redakčním sítem. Dnes se děti snadno proklikají k nejsurovějším záběrům, aniž by jim kdokoli vysvětlil, co vidí.

Zmínil jste, že děti dnes žijí jako malí dospělí. To mi připadá přiléhavé, odmalička na ně nefiltrovaně hrneme všechno od sexuality přes nemoci po válku.

Ano, někdy mi přijde, jako bychom zrušili dětský svět. Přál bych dětem, aby mohly prožít dětství jako malí malí, ne jako malí dospělí. Žijí jako děti v dospělém světě, který s nimi jako s dospělými v řadě ohledů zachází, a potom se divíme, že neprospívají.

V minulém roce vyšla bouřlivě diskutovaná kniha Úzkostlivá generace od amerického sociálního psychologa Jonathana Haidta. Nárůst duševních nemocí u dětí dává do souvislosti především s digitálními technologiemi. Mnozí psychologové se vůči tomu ohradili. Tvrdí, že pro tuto souvislost nám chybí data. Vy byste tedy řekl, že na digitální média je skutečně zapotřebí dávat pozor?

Digitální technologie mohou být problematické, což neznamená, že se s nimi děti nemohou naučit pracovat tak, aby jim sloužily. Jenže v tom jim musí pomoct dospělí. Těm ale tyto dovednosti leckdy také chybějí. Narážíme na paradox: pro děti je digitální svět přirozený, narodily se do něj a vyrostly v něm, v nějakém ohledu se v něm pohybují snáze než dospělí, jenže nejsou emočně zralé na to, aby vše, co tam vidí a zažijí, i zpracovaly. Naopak dospělí se musí učit s tímto světem pracovat, chápat jeho dynamiku, ale psychicky jsou pro jeho zvládání vybaveni lépe. Ty dvě skupiny jako by měly potíže s jinými rozměry digitálních technologií. Rodiče bych povzbudil k větší pozornosti k tomu, jak jejich děti zacházejí se sociálními sítěmi. Je to vynález typu ohně: dobrý sluha, ale zlý pán.

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat ZDE.