„Zlo si musíme pojmenovat.“ Psychiatr Honzák nejen o střelbě na fakultě

Radkin Honzák je legendou české psychiatrie a renesančním zjevem s přesahy do různých oborů, samozřejmě včetně tak blízkých, jako je psychologie. Sešli jsme se, aby nám vyložil svůj pohled na situaci, v níž se česká společnost ocitla poté, co student-vrah 21. prosince zastřelil na Filozofické fakultě UK 14 lidí a další vážně zranil. Tentokrát vynecháváme policejní zásah a místo něj se soustředíme na schopnosti a předpoklady české společnosti vyrovnávat se s šokem.

Filozofická fakulta uložila svým učitelům, aby se nechali vyškolit z krizové intervence, do té doby nesmějí být v kontaktu se studenty ani přes počítač. Co vy na to?

Já to schvaluji. Tohle byla jatka, jaká u nás nemají obdoby, a maléry ženou lidi do houfu. My jsme stvořeni pro houf, takže když je nás víc, cítíme se bezpečněji. Zadruhé: na vysoké škole existuje schod mezi postavením pedagoga a studenta. Studenti podvědomě od svých učitelů očekávají nějaké rozumné rady, na poučování je ostatně univerzitní studium založené. Přitom reálně jsou teď učitelé stejně pomatení, jsou na tom psychicky stejně špatně jako studenti. Takže je velice moudré tyto dvě vrstvy nejprve ošetřit extra a pak je teprve nechat kontaktovat mezi sebou.

Co si mám jako laik, který nikdy neprošel psychoterapií, představovat, že se na FF UK bude dít? Ve fakultním zápise to nazývají psychologicko-pedagogická instruktáž, ta je pro pedagogy povinná. Dobrovolně by učitel k té instruktáži měl absolvovat ještě psychologickou intervenci.

V kostce jde o to, že psycholog poskytuje pomoc pedagogům. Ona to ve skutečnosti není ani tak instruktáž, ale prostě dekontaminace. Jde o snížení úrovně stresu. Říkáme tomu poststresová intervence a poskytována je dvěma skupinám. Učitelé během té dekontaminace probírají svou reakci na události vlastně úplně stejně jako studenti, navíc dostanou doporučení, jak se chovat v dalším čase a jak reagovat na dotazy a připomínky studentů. Nějakým způsobem se i oni odreagovávají a současně připravují na expertní roli, která se od nich vzápětí očekává.

Nechci být rýpal, ale má smysl poskytovat takovou podporu dospělým lidem, když třeba během té hrůzy ani nebyli v budově?

Kupodivu ji potřebují i oni. Protože se jich to dotklo. Není nutné, abyste u nějaké hrůzy přímo byl. Nám na filozofické fakultě studuje vnučka, která shodou okolností zrovna v tu dobu nebyla ve škole, učila kdesi děti hrát na klavír. I tak jsem z toho byl dost vzatý, a nejenom ten první večer. Tohle prostě není srovnatelné s tím, že někde spadne almara nebo vykolejí tramvaj. Tohle je akt takové agrese a takové svinstvo, že to s vámi zatřepe, i když jste u toho nebyl, jen patříte do kruhů kolem toho společenství, i vzdálených kruhů. Když se na nás podíváte z vesmíru, bude naše společenství vypadat jako kámen hozený do vody, který nadělal kola. A tady jde o to, v kterém kole kdo z nás je. Dejme tomu já se cítím být v dost blízkém kole, a tím pádem mám větší strach a větší psychickou bolest. Krásné přirovnání má Kurt Vonnegut, podle něho jsme propojení vlákny, kterým on říká sinuky. A tady i my jsme často propojeni s lidmi, kteří prchali před střelbou nebo kteří už bohužel nejsou mezi námi. Viděl jste Vyšší princip? Tam jde o něco v podstatě velmi podobného, akorát že tam zlo nepůsobí jedinec, ale systém. I Ota Pavel v knížce Jak jsem potkal ryby má takovou vzpomínku na vyhlazení Lidic. Píše: Vždyť já jsem s tím Pepíkem seděl v jedné lavici.

Celý rozhovor si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.