Nedotýkatelný dobrák Posselt

KOMENTÁŘ

Nedotýkatelný dobrák Posselt
Skutečností je, že Bernd Posselt je člověk, který to se vší pravděpodobností myslí s česko-německým smířením upřímně, píše Jiří Peňás. Na snímku z roku 2008 z Norimberku je Posselt a Petr Uhl krátce předtím, než obdržel nejvyšší sudetoněmecké vyznamenání - Evropskou cenu Karla IV. Foto: Peter Podaný
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Prezident Pavel si dovolil mezi jinými bavorskými politiky ocenit Bernda Posselta za přínos pro česko-německé vztahy. Byl to první český prezident (Havel k tomu neměl moc příležitostí), který se odvážil toho muže zmínit v kladném smyslu. Tedy chovat se k němu nikoli jako k osobě, která je „nedotknutelná“, jak se tomu rozumí třeba v kastovní Indii: přesněji „nedotýkatelná“. Jednou provždy a za všech okolností.

Jak se vzápětí vyjádřil Pavlův předchůdce Václav Klaus, Posselt byl a je „otazníková osobnost“. Více to nevysvětlil, ale nejspíš tomu lze rozumět snad tak, že na něm se věci lámou. Pro koho je přijatelný Posselt, ten není přijatelný pro skutečného českého politika, vlastence, občana, prostě pro slušného Čecha. Zdeněk Nejedlý říkal: Řekni mi, co si myslíš o husitství, já ti povím, kde stojíš. Dneska platí: Řekni mi, jak jsi na tom s Posseltem, a víc nemusíš ani říkat.

 

Když pak by člověk přece jen chtěl vědět víc, proč je tedy Posselt tak strašný nepřítel Čechů, když se přece narodil v roce 1956 a jeho rodiče sami byli odpůrci Hitlera, dozví se dvě věci: jednak že je Sudeťák, dokonce předseda jejich krajanského sdružení (ano, to je to strašné slovo Landsmannschaft), jednak vypadá jako Posselt. A následuje něco, co má víc společného s psychologií než s racionálním posouzením člověka nebo politika, který si něco myslí, říká a dělá.

A opravdu po stránce prvotního efektu na masy nemůže být lepší terč. Mnozí Češi, ten národ samých krasavců a atletů, mají okamžitě hotovo, vidí-li korpulentní rysy toho muže, který opravdu nepůsobí jako model ze žurnálu. Tolikrát už člověk mohl číst či slyšet komentáře, jako by ten člověk snad měl být samou kvintesencí germánského nebezpečí. Znovu je to otázka pro psychiatra nebo religionistu, proč vzbuzuje takové emoce. Lze pro to mít dvě teorie: že je za tím jakýsi pohádkový strach z pozření, což by bylo ještě racionální, i když pouze v infantilní rovině. Druhá je, že je to proto, že se vlastně Čechům docela podobá. Jenom holt žil v bohatší zemi.

Skutečností je, že Bernd Posselt je člověk, který to se vší pravděpodobností myslí s česko-německým smířením upřímně. A česko-německé smíření je těžko představitelné bez Němců, kteří měli s Čechy nejvíc co do činění, a naopak. Tedy bez Němců, kterým se zase zjednodušením říká sudetští. Navzdory našemu (nikoli samozřejmě všeobecnému) přání, ti lidé, respektive jejich potomci, nevymizeli, nezapomněli, odkud jsou, nepřestali se ke svému původu hlásit. Bylo by absurdní a nelidské to po nich chtít a bylo by naivní si představovat, že se tak stane. Čas mnohé odsunul, zasunul i změnil, ale všechno vyhladit nemohl. Na jedné i na druhé straně. Historie se změnit nedá, my máme Benešovy dekrety a třetinu země ve stavu po vyhnání, oni mají dědičnou vinu a stesk po domově. V dalších generacích to bude slábnout, vše nakonec jednou zanikne, i paměť, že tu kdysi něco tak zajímavého (konfliktního i plodného) jako česko-německé soužití bylo.

Ale zatím se nad tím voda zcela nezavřela, něco tady zůstává. Svým způsobem je to velká výhoda – mít v takové zemi, jako je Německo (a Německo je složitá země), takovou skupinu lidí, kteří se zajímají o Čechy, zemi i lidi, a navzdory všemu o obou něco vědí. To není vůbec samozřejmé. Navíc jsou to lidé, se kterými by si skeptičtí, na každou progresivní volovinu nenaskakující Češi mohli rozumět. Sudeťáci jsou obvykle konzervativci, a pokud jde o různé vylomeniny, drží se zpátky: inu, české palice. Mezi nimi je Posselt dobrák, který nikdy o Češích nemluvil špatně a jediné, co chtěl a o co usiloval, aby Češi uznali, že kdysi s nimi žili v jedné zemi. Ale připustit to je „otazníková věc“.

×

Podobné články