Lže Pavel Blažek? A podílel se tento zkušený, bystrý, vzdělaný, kouzlem osobnosti obdařený odstupující ministr spravedlnosti a také brněnský Richelieu vlády ...
Sudetští Němci, ten nevymírající kmen téhle země, měli sraz v Regensburgu čili Řezně a dojatý Bernd Posselt sdělil, že není vyloučeno, že příští sraz by se mohl uskutečnit v Brně. O srazu v domovině mluvil už hodně let a vždy dodal, že příští rok to ještě nebude, ale jednou snad ano. Teď je k tomu možná nejblíž. Z české strany mu podala ruku organizace Meeting Brno.
Upřímně řečeno, bude to zajímavý experiment a člověk je zvědavý, jak to dopadne. Kdo bude protestovat a bude mít řeči, je jasné. Ale bude to zajímat někoho jiného než demagogy? Nebo nějaká demonstrace přijde? Vypjaté scény, nějaké rvačky jako kdysi – třeba když jsme se rvali o insignie, kdo to ještě ví? Najde se aspoň jeden, kdo by držel protestní hladovku?
Nebo by to mohlo proběhnout v klidu? No co, přijeli by Němci: kroje, ve kterých tak rádi chodí, oni mají hezké, v něčem jsou podobné těm našim, ve kterých my už vůbec nechodíme, i když na Moravě by mohli. Suvenýry mají taky fajn, znaky měst a mapy, nějaké korbely a odznaky. Ale hlavně peníze, těch mají Němci pořád taky dost, tak co? A piva vypijí hodně – i Starobrno budou pít. A kolik toho sežerou! No prostě našinci!
Jen jestli se jim bude u nás líbit. Oni to tady znají, ale přece jen hromadně je to něco jiného. Ta jejich stará vlast na mnoha místech vypadá tak, že je lepší, když to ti lidé nevidí. I když na to, jak to tam vypadalo, když tam oni žili, si nepamatuje už asi nikdo. Vlastně oni by už opravdu přijeli do jiné země, takže je svým způsobem otázka, zda to má smysl. Snad jako ten test, jak na tom jsme my Češi. Proto je dobře, že to bude kdyžtak na Moravě. Ja?
Skutečností je, že vztah k sudetským Němcům se za takových deset patnáct let hodně proměnil. Ne že by je Češi začali milovat, spíš se jaksi emočně vyrovnal, znormalizoval. Stále méně lidí je vnímá jako nějakou hrozbu či snad nepřátele, většina nejspíš správně předpokládá, že od nich toho moc nehrozí, a že naopak není úplně špatné mít v Německu nějaké lidi, kteří něco o téhle zemi vědí a mají k ní jakýsi emocionální vztah. Před několika lety vyšel průzkum, že poprvé od konce války si myslí více než polovina Čechů, že odsun nebyl úplně v pořádku (byla to těsná většina), což ale neznamená, že by na tom chtěli něco měnit, třeba uvažovat o nějakém odškodnění, což za reálné považovala pouhá čtyři procenta Čechů, na čemž se těžko něco změní.
Hlavní roli v tomto posunu podle mého názoru sehrály tři faktory. Zaprvé čas, zadruhé stav našich Sudet a pak samotní Němci, nejen ti sudetští.
Čas je hlavní faktor. Rychle ubývá lidí, kteří válku nebo jen její konec zažili, a udělali si tedy vlastní doživotní názor. Druhým faktorem je stav našich Sudet, krajiny, která nám po Němcích zbyla. Sudety jsou i po sedmdesáti letech zvláštním územím v rámci České republiky, jež by se sama ráda viděla jako standardní evropská země. Její dobrou třetinu však stále provázejí problémy, které mají ke „standardu“ daleko: zdevastovaná sídla, pocity nezakotvení a vykořeněnosti, nedostatek solidarity s krajinou a mezi lidmi navzájem, nezhojené rány minulosti, celková neutěšenost. Lidé, kteří byli ochotni otevřít oči, zjišťovali, jaké hodnoty Němci u nás vytvořili, jak se starali o krajinu, jaký průmysl a služby (například lázně) založili a jaké krásné domy si stavěli, nejen honosné, ale i ty zcela obyčejné. Na jejich troskách či zbytcích pak následující generace Čechů a jiných nově příchozích viděla, jaká nenahraditelná kulturní vrstva s jejich odchodem zanikla. Doslova a do písmene se potvrdilo, jak je civilizace křehká a jak těžké je ji poslepovat či celou znovu sestavit. Jak strašně záleží na lidech, na jejich umu, píli a vědomostech. To se nedá nahradit. Zrodil se tak nečekaný fenomén: stesk po Němcích. Kdo by to byl před padesáti lety řekl?
S tím souvisí konečně třetí faktor, Němci samotní. Vztah k Němcům se v posledních letech výrazně změnil, na čemž má podíl také jejich konání a chování během migrační krize. Bez ohledu na to, zda je hodnotíme kladně, či je považujeme za nešťastné, Němec přestal být agresivním strašákem evropských národů, spíše se evropské národy začaly bát o své původní Němce. Jejich okázale otevíraná náruč jako by signalizovala, že kdysi obávaný národ prošel takovou proměnou, že bychom je raději poprosili, aby byli znovu aspoň trochu v něčem zase těmi starými Němci, s některými svými starými ctnostmi, třeba důsledností, s níž se vymáhají a dodržují pravidla. Vypadá to ale, že to jsou zcela jiní Němci než ti, které jsme kdysi vyháněli. Možná se jednou budou potřebovat někam uchýlit. Myslím, že bychom jim mohli ty naše a jejich Sudety zase poskytnout. Třeba to budou potřebovat.
00:10
