Netvrdím, že se v uplynulých týdnech chovali jako zjančení všichni, ale bylo takových vidět dost, nejen na sociálních sítích, píše Lukáš Novosad. Snímek z návštěvy Andreje Babiše v Jablonci nad Nisou.
Foto: Jan Medvin/ Twitter
1
Přibližně 19 milionů rumunských voličů mělo v neděli příležitost zúčastnit se voleb nástupce prezidenta Klause Iohannise, který po dvou zvoleních nemůže znovu ...
„Skončili jsme jasná zpráva, proč o tebe zakopávám dál,“ zpívá v jedné z nejznámějších písní skupiny Olympic její frontman Petr Janda na text Pavla Vrby a je to samozřejmě píseň milostná, která pojednává o smutku po partnerském rozchodu. V nastalých chvílích jde ovšem citovaný text aplikovat na povolební situaci
Ti, kteří se dočkali svého prezidentského vítězství a kteří před jeho završením šturmovali emoce kupříkladu tvrzením, že zastánci opačného názoru jsou zlo, by se teď, když už se nedokázali ovládnout dřív, měli fofrem uklidnit a zpytovat svědomí. Hlavně se nechovat jako v připomenuté písničce, hlavně se vyhnout opakování nehoráznosti, jakou předvedl Miloš Zeman v roce 2018, když po svém druhém vítězství vzkázal oponentům: „Pražská kavárna bude muset zavřít ústa. Shut up!“ (Což je titulek, jímž tehdejší prezidentovo vyjádření traktoval webový portál iRozhlas.cz.)
Netvrdím, že se v uplynulých týdnech chovali jako zjančení všichni, ale bylo takových vidět dost, nejen na sociálních sítích (které se dávno staly kdykoli funkčním zaklínadlem: aneb když, novináři, nevíš, o čem bys mudroval, podívej se na Facebook a Twitter, co píšou tví známí, udělej si rychle názor a zobecni ho). Myslím, že jedním z dědictví těchto voleb by se měla stát mediální (sebe)reflexe, mělo by dojít kritického zhodnocení to, že ani novináři často neovládali své sympatie a dávali najevo, komu straní – jistěže pod vlivem své touhy, aby konečně bylo učiněno zadost tupému a věčně ironickému konfrontačnímu politickému stylu, který posledních deset let veřejnému prostoru včetně médií vévodil (ať nejsem zbaběle nekonkrétní: kupříkladu Martinu Řezníčkovi se „superdebata“ finalistů v České televizi vskutku nepovedla.)
Vůbec by se napříště měla vést debata, jak mediálně zacházet s předvolebními průzkumy, protože letošní dělba kandidátů na tři favority a zbytek pelotonu se ukázala problematická zejména ve společných debatách, kde tak (i kvůli neúčasti Andreje Babiše, respektive jeho účasti jenom v jedné z nich) bylo zamezeno soupeřům, aby se utkali spolu všichni navzájem. To myslím nemá být, média by měla umět pružněji reagovat na případné změny, kdy se kandidát jakoby v poslední chvíli rozmyslí, že přijde, a přijde. (Ostatně jak by vypadala debata finalistů v ČT, kdyby do ní Andrej Babiš na poslední chvíli nedorazil? Skutečně by šlo o dvě hodiny prostoru pro jediného kandidáta? Ani to asi není v pořádku – a to právě bez ohledu na osobní preference.)
Zároveň mě na letošní přímé prezidentské volbě více než to, kdo ji vyhrál či jak probíhala, poutalo dívat se, jak se v ní napotřetí chováme, jak se ji učíme. Proto považuji za nejhodnotnější výsledek letoška vyřazení paní Rohanové z volby a konstatování Nejvyššího správního soudu, že není možné přihlásit se předem do klání, které nebylo vypsáno, tedy do neexistující soutěže (a lišácky si na ni nasbírat podpisy od bývalých, nikoli nynějších ústavních činitelů). I díky tomuto soudnímu nálezu se nešťastná přímá volba konečně trochu usazuje v našem ústavním systému, kéž se ještě jasněji rozhodne, kolika kandidátům smí ústavní činitel dát podpisem podporu. (Jsem také zvědavý, jaké dohry budou mít debaty kolem (ne)vyřazování Karlů Janečka a Diviše kvůli problematickému počtu nasbíraných podpisů, to bude taky důležité dořešit.)
Budiž jen mimochodem řečeno, že v průběhu obou Zemanových mandátů se jako nejstabilnější ústavní jednotka této země předvedl labilnějším politickým křídlem věčně zpochybňovaný Senát: zatímco úřad prezidenta prošel zatěžkávací zkouškou přímé volby a sněmovna taky zažívá různé nápady, naposled možnost společných koaličních kandidátek, na Senát nikdo nesahá, protože díky důvtipnému systému jeho dvouletých třetinových obměn zatím nikdo nevymyslel, jak ho „zkrotit“. To je moc dobře, protože za přispění Senátu se politická kultura této země i díky Zemanovi (respektive navzdory jemu) posledních deset let prohlubovala.
Po uplynulých týdnech nám každopádně zůstalo vědomí, že i tentokrát se do nejvyšších ústavních pozic stěží probojuje žena – to je zdejší zakletý zámek, to se ještě nepodařilo. Ačkoliv na to, že o vítězství soupeřili pánové, ženy v sobotním odpoledni (své) muže naprosto zastínily: jednak tisková mluvčí Petra Pavla Markéta Řeháková nezvládla povolební tiskovou konferenci, jednak na témže místě patrně všechny příjemně zaskočila svou neohlášenou přítomností slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, jednak a především doposud tichá Monika Babišová dloubla na tiskovce svého manžela loktem do žeber a přikázala: „Dost už!“ Nakonec to vlastně bylo ryze ženské odpoledne.
Ale dost už, máme to za sebou, nějak to dopadlo – tedy vstříc volbám příštím, to jest za rok těm krajským, evropským a pro třetinu obvodů senátním.
00:01
