„Buržoazní nádhera“ StarDance

KOMENTÁŘ

„Buržoazní nádhera“ StarDance
Hvězdy letošní StarDance Foto: Česká televize
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Je sezona debat o StarDance a rozjíždí se docela pěkně. Obvykle se spory o ten pořad týkají tématu veřejnoprávnosti, řeší se v nich, zda Česká televize má vysílat takovou komerci pro masy. K tomu nenapíšu nic, protože na to nemám silný názor a nejsem v té věci ani divácky zainteresován, StarDance jsem párkrát viděl, ale už dlouho ne, nijak mi to nechybí, ale vysílání toho pořadu Českou televizí mě ani nijak nenadzvedává. Zaujala mě ale jedna formulace z obsáhlého rozhovoru o StarDance, který serveru Seznam Zprávy poskytla socioložka z pražské fakulty sociálních věd Irena Reifová.

Populární show kritizovala mimo jiné za to, že v české verzi lpí na tradičních stereotypech a že soutěže se například dosud neúčastnil žádný stejnopohlavní pár. Je to podle ní pořad „opatrný a staromódní“, „prezentuje maloměšťáckou idylu založenou na třpytivém bohatství a buržoazní nádheře“.

 

Inspirativní tvrzení, vedlo mne ne tolik k úvahám o StarDance, ale spíše ke snaze představit si, jaká je dnes podoba „maloměšťácké idyly“ a „buržoazní nádhery“, a tedy i buržoazního vkusu. Podobně jako pro hodně dalších lidí, kteří byli vzděláváni v době komunistického režimu, mají i pro mne slova „maloměšťácký“ a především „buržoazní“ specifický zvuk, evokují úmorné hodiny občanské nauky a dalších forem „politického školení mužstva“. Na druhou stranu – ta slova mají nějaký význam, který není vázán jenom na tehdejší režim, „dráždit (malo)měšťáka“ bylo ambicí avantgardních umělců mnoha generací, ta ambice vycházela z představy se sebou spokojeného měšťáckého světa, který sám sebe oblbuje takzvaným uměním, jež jej jen utvrzuje v jeho napapaných jistotách; je potřeba je podvracet a rozvracet, měšťáka uspokojení vytrhnout. Jistě existuje tvorba, která naplňuje kritéria takto chápaného měšťáctví. Dost ale pochybuji o tom, že polarita, již popisuje Reifová –šovinistická česká StarDance se svojí „buržoazní“ nádherou versus hypotetická inkluzivní, a proto neměšťácká soutěž, jejíž nádhera nebude buržoazní –, odpovídá společenské realitě dneška.

Jistěže je StarDance pořad idylický a jeho široká obliba pramení také z toho (tenhle typ idyly ale nevyhledávají jenom spokojení „měšťáci“, ale často taky lidé, kterým toho život naložil hodně a rádi by si od toho na chvíli nějakým jednoduchým způsobem „orazili“). A troufám si odhadnout, že by jeho publikum přijalo třeba stejnopohlavní pár bez větších problémů. Také proto, že by se to nijak nevymykalo určité společenské konvenci, slovníkem Ireny Reifové řečeno, konvenci buržoazní. Kulturní válka, jejíž součástí jsou spory o inkluzivitu a vůbec o otázky identit a jejich akceptace, není sporem mezi „vládnoucí buržoazií“ a „ovládanými masami“, které se hlásí o slovo. Je to spor uvnitř společenských elit, podle některých vlivných autorů (Peter Turchin) způsobený jejich nadprodukcí. Součástí těch elit je i Irena Reifová, postoje jí blízké hájí různé významné a mocné společenské instituce západního světa, artikulují je reklamní kampaně nadnárodních firem, jsou široce přijímány ve vyšších vrstvách společnosti, jistě by bylo možné označit je za měšťácké a buržoazní. A jistě, totožným způsobem by bylo možné charakterizovat i lidi, kteří v tomhle střetu pálí z druhé strany fronty. Ze mě se asi taky stal „měšťák“ a „buržuj“, co se dá dělat... Trochu komická potíž spočívá v tom, že společenskou normou se v jistém smyslu stalo i popírání toho, kde se člověk ve společenském rozvrstvení nachází. Jednou z charakteristik dnešního kulturního establishmentu je neschopnost si přiznat, že je establishmentem. A opět – týká se to obou stran kulturní války, jak v institucích opevněných stoupenců pokroku, tak mocných lidí, kteří se s chutí prohlašují za disidenty dneška. Ti všichni mohou žít v iluzi, že svými slovy „dráždí měšťáky“.

 

×

Podobné články