Dobro v hospodě

ÚHEL POHLEDU: Byť v těchto dnech světem hýbou mnohem zásadnější události, v Čechách se kromě Ukrajiny a Trumpa nyní probírá i částečné odvolání kněze Marka Orka Váchy kvůli mši svaté sloužené v břevnovské Sýpce. Myslím, že by bylo vhodné dnes tolik omílaná klišé na podporu „Hospodina v hospodě“, vyslovovaná nepovolanými či mimo církev žijícími lidmi, znovu probrat a uvést na pravou míru. Nejedná se totiž o banální jednorázový spor. Touha emotivně se vyjadřovat ke všemu, čemu ve skutečnosti člověk racionálně nerozumí a ani rozumět nechce, což se bohužel se často týká i zmatených „progresivních katolíků“, je totiž rozšířena nejen mezi těmi, kteří soucítí s novodobým „Husem-Váchou“. Vzorec mainstreamového myšlení a kolektivní hysterie celé společnosti, a to jak v otázce Ukrajiny, tak současných Spojených států, Evropské unie nebo Maďarska a Slovenska, je totiž stále stejný. Pokud se pozorněji zaposloucháme, v dnešní církvi se například používají úplně stejné formulace o ,,Jednotě“, ,,Bratrství“, ,,Otevřenosti“ a ,,Demokracii“ jako v dnešní Evropské unii. Jednotou se však nemyslí jednota církve s Bohem, nýbrž jednota s duchem druhého vatikánského koncilu, a demokratizací se myslí působení zbyrokratizovaných a zbytečných synod.

Je příznačné, že v hrdě sekulární a ateistické České republice je najednou každý odborníkem na církevní hierarchii, římskokatolickou liturgii, evangelizaci a Poslední večeři Páně. A příznačné také je, že se okamžitě smíchaly dohromady dvě naprosto odlišné záležitosti, totiž velmi závažný liturgický problém vzniklý již před 50 lety na druhém vatikánském koncilu se zneužíváním mládeže v církvi. To druhé je samozřejmě záležitost hrozná, vždy (nejen) v církvi existující a těžko lidsky odpustitelná, ovšem tvářit se, že církev slouží jen k účelu prznění dětí, je odpornou propagandou bolševického nebo nacistického stylu. Církev je sice dle katolické nauky Bohem ustanovenou institucí, nicméně napříč církevními dějinami samozřejmě najdeme nesčetné příběhy lidí, kteří v této instituci nějakým způsobem selhali, ale najdeme zde i nemálo světců. To má ostatně církev společné s jinými společenskými stavy a povoláními, neboť lidé nejsou a nikdy nebyli dokonalí. Tvrdit tedy, že církev je spolek tmářů a pedofilů, protože mimo jiné pracuje s mládeží, je podobné jako tvrdit, že všichni šlechtici v dějinách byli krutí a blázniví autokrati, protože zkrátka byli u moci, nebo že všichni chirurgové jsou sadisté, jelikož řežou živá těla. Omezenost tohoto myšlení snad netřeba dále komentovat. Jsou zde i tací, kteří se kvůli všem církevním „zvěrstvům“ a „tmářství“ dle reportáže na Aktuálně „nechtějí stydět za to, že jsou katolíky“, a proto v neděli (Pomni, abys den sváteční světil) demonstrují proti českým církevním představitelům. Je tím česká katolická scéna specifická, nebo je tento katolický antikatolicismus, jehož zástupci napříč církevní hierarchií se stydí za vlastní kulturu a identitu, celosvětovým fenoménem?

Podivně rozpolcenému stavu v církvi (a nejen v ní) neprospívá, když se duchovní čím dál více vzdalují skutečné věčné Církvi, jejímu ustanovení, dědictví a řádu. Duchovní jsou však již dlouho a systematicky od druhého vatikánského koncilu odtrháváni od tradice a kulturního bohatství, jež jim má být vlastní a o nějž mají pečovat. Šedesátá a sedmdesátá léta měla za cíl modernizaci církve, zjednodušení ritu a „otevření se lidem“. Zde by se chtělo ironicky podotknout, že na Západě byla v tomto revolučním ohledu šedesátá léta všude stejná, ale to by bylo zase na jiný komentář. Otevření se lidem však nakonec způsobilo, že současná „povatikánská“ liturgie mnohdy vypadá, jako by ji nikdo nevedl a neměl ji pevně v rukou, protože účast lidu je přeci na prvním místě. Dochází tak k roztříštění původního církevního prostoru, rozmlžení sakrálního a profánního a matení úloh laiků a kněží. Nepokřtění lidé, jimž měla být otevřena náruč, se však katolíky nestávají, katolíci naopak z církve odcházejí a stávají se ateisty. Naproti tomu komunita praktikující utiskovanou a záměrně potlačovanou tridentskou liturgii, která je slovy naší soudobé katolické intelektuální elity, zastoupené zejména P. Halíkem a jeho okruhem, ,,liturgií zastydlou v pověrečném a patriarchálním 19. století“, při níž se dle těchto moudrých hlav scházejí všichni ,,proruští a ultrakonzervativní dezoláti“, se navzdory zákazům a omezování neustále rozrůstá. Možná právě proto, že se zde mše svatá nezneužívá k demonstraci politických názorů a kněží se cele věnují slavení Eucharistie.

Jedním z argumentů pro ,,polidšťující“ modernizaci, který zaznívá i na obhajobu P. Váchy a jeho hospodské bohoslužby od těžce zkoušených „salvátorských“ farníků a jejich spřízněných duší, je údajný návrat k původní staré církvi, jejíž členové se v dobách pronásledování křesťanů scházeli v katakombách i obyčejných domech. Že šlo o situaci vynucenou pronásledováním, však v této argumentaci zcela zapadá, a pracuje se jen s naivní a romantickou představou prostoty a otevřeného společenství. Toto společenství bylo nicméně odjakživa plně hierarchizované a elitní – určitá tajemství víry byla přístupná jen pokřtěným a důvěryhodným členům, kteří podstoupili určité zkoušky a naučili se zpaměti některé zásadní texty, jejichž znalost (v liturgickém jazyce) byla známkou příslušnosti ke společenství. Stejně tak je díky bádání v oboru raně křesťanského umění a architektury doloženo, že v atriových křesťanských domech existovaly oddělené prostory určené výhradně k modlitbě, a že tedy bohoslužba s proměňováním neprobíhala u obyčejného stolu. Nejstarší existující příbytek tohoto typu, tzv. domus ecclesiae v Dura Europos z první poloviny 3. století, zahrnuje přísně oddělené baptisterium a jakýsi předstupeň kaple se zbytky oltáře obráceného k východu (rozhodně tedy ne k lidu). Jakmile křesťané dostali po staletích krutého pronásledování možnost veřejně využívat kostely a baziliky, hierarchie rozpoznávání víry a odpovědnosti jednotlivých členů se plně projevila i v majestátní církevní architektuře. V období první církve nebylo dovoleno, aby byli druhé části mše, tedy slavení svátosti Eucharistie (!), přítomni katechumeni teprve se připravující na křest, kajícníci (pokání bylo tehdy veřejné a mohlo trvat i roky), heretici a Židé. Z původních ritů raně křesťanské liturgie se dochovalo slavné zpívané provolání ohlašující začátek této části mše, jež by svou majestátností chtěně ,,raněkřesťanskou“ salvátorskou farnost nejspíše rozplakalo. Ženy byly nadto oddělené od mužů a celé shromáždění bylo usazeno dle společenské hierarchie. Nejvnitřnější a nejzávažnější tajemství celého náboženství tak byla přísně střežena a odhalována jen nejpřipravenějším a nejpovolanějším a s co největší možnou úctou. Předposlední velká liturgická změna před zhruba pěti sty lety, ustavená na tridentském koncilu, byla spíše zpřehledněním, ukázněním a sjednocením typů (ritů) západních bohoslužeb do té doby existujících. Odstranění chórových přepážek kvůli možnosti ukazování proměněné Hostie tak bylo vlastně z dlouhodobého pohledu velmi liberální a lidové, přestože šlo o to se velmi přísně teologicky, a tedy liturgicky, vymezit vůči protestantismu, který v proměňování, transubstanciaci, nevěří.

Zkrátka a dobře, slavit svátost Eucharistie není a nikdy nebylo divadelním představením pro „chudáky bezvěrce“, kteří mají trauma z katolické církve, a proto je nutné se jim co nejvíce přiblížit. Dle nejzákladnější teologické vrstvy to znamená plně se snažit být hoden přijmout Krista, a tedy Boha. Snažit se má člověk, a ne Bůh. A když už zaznívají slova o tom, že Kristus, jenž Církev ustanovil, přijímal všechny, stačí si přečíst evangelijní podobenství. Přijímal všechny, kdo činili pokání a zapřeli sami sebe, rozhodně tedy ne všechny bez rozdílu. Společenstvím se navíc nemyslí společenství lidské, nýbrž společenství svatých, tj. společenství věčné, stojící mimo tento svět. Toto společenství nikdy nebylo liberálně demokratické, ani pravdoláskařsky aktivistické, do 20. století dokonce nebylo ani zpolitizované.

Jak vidíme, idealizace spravedlivého boje a jeho zvrácená romantizace bez ohledu na fakta není záležitostí jen čistě politických debat. Politické liberálně demokratické myšlení totiž dokázalo ovládnout i nejstarší evropskou instituci, jejímž cílem vždy byla spása jednotlivých lidských duší bez ohledu na jejich politickou orientaci. Můžeme se jenom stále dokola ptát, co za tím vším liberálním tlakem stojí. Boží dobro to zřejmě nebude, spíše to správné ,,lidově demokratické“.