Havel tehdy měl rád pojem „entropie“, tedy míra neurčitosti, kterou se totalitní systém snaží potlačit spontánní podstatu života a společnosti, ale energie, kterou na to vydává, nakonec vede k jeho pádu a vyhoření.
Foto: Shutterstock
1
Ještě před pár lety by na testovaném Opelu Combo nebylo vlastně nic moc zajímavého. Měl by celou řadu konkurentů a do jisté míry by splýval s davem. Jenže doba ...
Před padesáti lety, 10. dubna 1975, poslal Václav Havel dlouhý dopis Gustavu Husákovi, který začíná zdvořilým oslovením „Vážený pane doktore“. Za týden mu přišla odpověď ze sekretariátu generálního tajemníka, že se dopisem zabývat nebudou, neboť skutečným adresátem není generální tajemník ÚV KSČ (Husák tehdy ještě nebyl prezidentem, tím se stal až za měsíc), ale západní sdělovací prostředky, kterým Havel skutečně dopis také poskytl, což mělo „dokázat jeho skutečný záměr – posloužit antikomunistické propagandě k útokům proti československému státu, straně a lidu naší vlasti“.
To pravděpodobně Havla nerozhodilo, on opravdu nepsal „dopis“ s tím, aby se Husák s ním začal bavit, natož aby šli komunisti do sebe. Nebyl to ostatně „dopis“ (nikdo normální, ani generální tajemník, nechce dostat dopis o osmadvaceti stránkách), ale esej. A tu napsal jednak kvůli sobě, pro sebe a za sebe, aby si utříbil myšlenky a formuloval, co se mu nastřádalo v hlavě za poslední léta. A pak také pro své přátele a čtenáře, které znal i neznal, a hlavně samozřejmě pro dějiny. Prostě proto, že to tak mají intelektuálové ve zvyku: nebo tehdy měli. Sám to pak označil za akt „autoterapie“ a pokusu najít „rovnováhu a sebevědomí“ v situaci, kdy už se mu nechtělo dál pasivně sedět na Hrádečku, čekat, jestli se věci zlepší, nebo aspoň trochu změní.
Řečeno ještě jinak: z objektu dění (byl zakázaným spisovatelem, ale nedá se říct, že by přímo tím třeba materiálně trpěl) se stal jeho aktivním subjektem. Byl to, jak by se dnes řeklo, Havlův výstup z „komfortní zóny“: Hrádeček se ozval a dal najevo, že už nebude dál mlčet, ale že jde do toho.
Smysl Havlova „dopisu“ je tedy osobní, historický a ceremoniální (tak se také připomíná) – a pak je otázka, zda je také aktuální. To už je horší, neboť by ho musel člověk přečíst a pak nějak vyložit. A to je zase spíš na esej než na glosu. Mnohé je samozřejmě zásadně jinak, vedle politického systému, který je opravdu velmi odlišný, vládne také zcela jiná forma komunikace: dnes i ten nejlépe, ba i nejostřeji a nejpronikavěji formulovaný text nemá ani zlomek síly a významu jako před padesáti lety (a platilo by to i pro texty vzniklé na svobodném Západě, i když tam už eroze začala). Dnes by si tak dlouhého a složitého textu nikdo nejspíš nevšiml, takže by se ho dnešnímu Havlovi asi ani nechtělo psát, nejspíš by se stal influencerem a měl by podcast nebo něco takového, což by zase vedlo k tomu, že by tam nemohl formulovat ani zlomek těch myšlenek, neboť by jim publikum v té podobě a formě nerozumělo a už málokoho by to bavilo. Výsledkem by byly buď řeči do prázdna, nebo by se musel stát takzvaným populistou, nebo dokonce dezolátem, což už by ale nebyl Havel, ale někdo dosti jiný, byť by se tak mohl ten jiný i jako Havel cítit. Což se tedy současní „disidenti“ pravděpodobně necítí. Zatímco současní „husákové“ možná ano, ale to jsou ty paradoxy, pane Vaněk.
Když si člověk přece jen ale ten „dopis“ znovu přečte, napadne ho, že možná v něčem přece jen to psaní použitelné dnes je. Neboť je zřejmě univerzální. Havel v něm formuluje něco, co mohou pravděpodobně režimy umírněné totality se současnými systémy liberálních demokracií mít podobné: jakési zatvrdnutí v sobě samém. Komunistický normalizační režim byl nepochybně v mnoha ohledech amorální a mnohem horší než ten současný, ale nápadně je spojuje, že jak oba spotřebovávají ohromné množství energie na utvrzení sama sebe jako jediné záruky „správné strany“, jediného (tehdy třídního, nyní progresivistického) východiska historie, jediné alternativy dějinného vývoje. Husákův režim už nepotřeboval násilí a represi volil jen tam, kde to bylo z jeho pohledu nezbytné, nebyl to režim teroristický jako kdysi. O to víc se snažil legitimitu budovat utvrzováním se ve své nenahraditelnosti a neodvolatelnosti. Šlo mu to špatně, protože evidentně selhával ve srovnání s režimy demokratickými a systémy kapitalistickými. Ale snažil se usilovně a dlouho mu to jaksi vycházelo. Nejlepším jeho spojencem byla korupce materiálním strachem a přirozený sklon lidí mít klid. Havel to nazývá ztrátou dějinnosti, popisuje svou dobu jako čas rytmických rituálů, sjezdů, slavení výročí, dožínek, formálních volebních aktů, kde se volí předem vybraní kandidáti. Většinu lidí to buď nezajímalo, nebo to měli za blbost. Ale dělali, že s tím souhlasí. Na dogmatu se nesmělo nic měnit, s ničím se pohnout, každá odchylka od správné linie je nebezpečná a hned musí být potlačena, nejlépe tak, že ani nevznikne, a když náhodou ano, je okamžitě potlačena: tehdy na to byla úřední cenzura a státní policie, otázka je, zda ji dnes nenahradily pokročilé metody „cancelováním“ nebo aktivistické lynče na sociálních sítích, na nichž se podílejí strážci systémové čistoty sami…
Havel tehdy měl rád pojem „entropie“, tedy míra neurčitosti, kterou se totalitní systém snaží potlačit spontánní podstatu života a společnosti, ale energie, kterou na to vydává, nakonec vede k jeho pádu a vyhoření. Systém, který se soustředí jen na potvrzení své legitimity, byť je to třeba legitimita z jeho pohledu objektivně správná, se nakonec musí zhroutit, protože se stane obětí svého pocitu neomylnosti, své neodvolatelné správnosti, z níž není alternativy.
Když se to tak vezme, tak tohle je možná poučení z dopisu soudruhu Husákovi. Ještě že to Havel napsal už před padesáti lety. Ušetřil tím někomu dost práce. Asi i tak zbytečné.
00:02
