V některých hrázděných domech se bydlí, často jsou dole restaurace a bistra, jiné vyhlížejí opravdu opuštěně, jako by se na ně od středověku nesáhlo. Zdaleka se s nimi asi nenakládá s takovou upjatostí jako v Německu.
Foto: Profimedia.cz
5
Policisté, hasiči a příslušníci dalších bezpečnostních sborů ve čtvrtek před budovou ministerstva vnitra na Letné protestovali za vyšší platy a zlepšení personá ...
Bylo ráno, osm hodin, zrovna otevírali Café de la Paix na náměstí de la République v Rennes. Toužil jsem po kávě (au lait, což je něco jiného než cappuccino), croissantu a mramorovém stolku s terasou, to ta kavárna poskytovala. I kouřit by se tam za ohradou dalo, což by dotvářelo dokonalost ranní kavárenské atmosféry starého typu. Místo gitanes ale na stolku přistávali vrabci, nejdřív jeden projevil zájem o můj croissant, trochu jsem mu nadrobil, za chvíli jich tam bylo hejno, jež by ho sezobalo vmžiku celý, já však s nimi chtěl uzavřít mír, tak jsem se plácl přes kapsu a poručil si u číšníka ještě jeden a rozdělil se s nimi. Byla to taková chvíle ranní kavárenské rozkoše v Rennes.
Rennes asi není úplně město, jež by bylo červeně podtržené v turistických doporučeních, tím spíš jsem se rozhodl, že tam dva dny zůstanu. Je dostatečně historické a dostatečně velké, aby se tam našla zajímavá místa, třeba krásné zahrady na okraji středu města, náměstí Svaté Anny na takovém pahorku, kde stojí gotický kostel a karusel a také je tam kavárna s hezkou servírkou, že jsem se tam dvakrát vrátil. Začínal tady ostatně svůj druhý, francouzský život Milan Kundera, jemuž zdejší univerzita nabídla v roce 1975 místo hostujícího profesora. Zkrátka je to město zcela vhodné, aby se tam dalo bloumat, aniž se člověk musí prodírat skrz davy turistů, ale zato by mohl v klidu uspokojovat touhy městského flanéra, jak to slovo zavedl Baudelaire (flâneur), čili bloumače. To je člověk, který se jen tak potuluje po městě, nahlíží do výkladů, sedne si na lavičku, zajde si do parku nebo do muzea (Musée de Beaux-arts je gratis a mají tam hezké věci), moc neutrácí, ale když má hlad, tak si něco dá, já si třeba v jednom malém bistru objednal andouillette. To je taková páchnoucí klobása z bůhvíjakých vnitřností, pro většinu lidí kromě Francouzů téměř nepoživatelná, už jen odér některé nutí vybíhat na ulici a předstírat dávení, ale mě právě tohle láká, neboť mi navozuje pravou perverzní francouzskou atmosféru, comme il fait čili jak se sluší.
Foto: Profimedia.cz
Rennes je administrativně hlavní město Bretaně, je to město i v regionu největší, ale nedá se říci, že by vykazovalo viditelné znaky nějakého místního svérázu, pokud si pod tím představíme menhiry, tajemné kostely, svérázné venkovany, melancholické bárky, jak je maloval Jan Zrzavý. Nikoli, Rennes leží ve vnitrozemí bretaňského poloostrova, na ideálním rozcestí, je to odtud stejně daleko na severní i jižní pobřeží. Této polohy si inteligentně všimli Římané, kteří zde během válek galských založili vojenský tábor, později civitas čili obec, které dali jméno Condate Riedonum, přičemž to Condate znamená soutok či ústí, Riedonum bylo jméno místních Galů, Redonů: po nich zůstalo jméno nedalekého města Redon, jež jsem den předtím navštívil v naději, že má něco společného s mým oblíbeným malířem Odilonem Redonem, ale o něm jindy.
Rennes asi není úplně město, jež by bylo červeně podtržené v turistických doporučeních, tím spíš jsem se rozhodl, že tam dva dny zůstanu. Je dostatečně historické a dostatečně velké, aby se tam našla zajímavá místa.
Foto: Profimedia.cz
Onen soutok je v Rennes symbolický, jde o dvě nevelké říčky, které navíc ve středu, kde je ta kavárna la Paix, tečou zčásti zakryté v kanále na místě, které by se dalo považovat za vládní centrum města: je tam radnice čili mairie, dům průmyslu, bretaňský parlament a takové ty úřední budovy, které působí dost impozantně a vlají před nimi vlajky republiky a jsou na nich různé symbolické výjevy z historie zdejšího obyvatelstva. V roce 1932 se jeden reliéf stal obětí atentátu bretaňských nacionalistů, prostě ho vyhodili do povětří, což je, když se to tak vezme, docela humánní způsob terorismu. Byla na ní totiž vévodkyně Anna Bretaňská v ponižující pozici, totiž jak klečí před francouzským králem Karlem VIII. Ona si ho totiž coby dědička Bretaně v roce 1491 vzala za manžela, čímž se Bretaň stala součástí Francie: do té doby to vůbec nebylo samozřejmé a nároky Angličanů na malou Británii byly reálné (Bretaň – anglicky Brittany – znamená země Britů). Když Karel VIII. zemřel, vdala se Anna v roce 1499 pro jistotu za francouzského krále Ludvíka XII., takže by se dalo říct, že Francie vyženila Bretaň dvakrát. Od těch časů patřila pevně ke koruně a pak k republice, ale vždycky byla přece jen něčím odlišná, vždy to byla „jiná“ Francie, odlehlejší, syrovější, magičtější a také bohabojnější. Možná by se dala přirovnat k Irsku, s jeho donedávna ještě horlivou zbožností.
Foto: Profimedia.cz
V Bretani mají několik stovek kodifikovaných katolických světců a další stovky neoficiálních, vlastních, každá farnost má aspoň dva, uctívaných v enclos paroissiaux, kostelních pevnůstkách, takových malých Vatikánech na vsích. Já jsem ovšem na bretaňském venkově nebyl, ale oblíbil jsem si svatého Goustana, jehož sochu jsem viděl v několika kostelích. To je mladík držící v ruce velkou rybu, která mu vyléčila pochroumanou nohu, následkem čehož uvěřil v Boha, neboť předtím byl mořským pirátem a s tou nohou si něco udělal při loupežném přepadení. Pak se stal zbožným a šel kázat mezi piráty, kteří ho hodili do moře, on se utopil, ale ryby jeho mrtvolu vynesly a oplakávaly.
Další bretaňskou pozoruhodností je Ankou, což nemá nic společného s Aňkou. To je… Smrt. Nebo tedy Smrtka, prostě takový ten kostlivec s kosou, ale ne nutně kostlivec, taky to může být jen vyhublý chlap páchnoucí hnilobou a zatuchlinou, trochu jako ta klobása andouillette. Vyskytuje se na hřbitovech a v kostnicích, někdy se prochází po lese nebo po pobřeží, nikdo ho nechce potkat, natož o samotě. Někdy, když toho má víc, jezdí na koni. Je to nezbytná a asi nejznámější postava bretaňského lidového bájesloví, vyskytuje se v legendách a povídačkách, do knih je sebral spisovatel Anatole Le Braz, dvě ty knihy vyšly v češtině, Ankou a Legendy o smrti se jmenují. Obvykle jde o to, že do vesnice přijde nějaký podezřelý cizinec, je v kápi, nikdo mu nevidí do očí – chvíli posedí v krčmě, s nikým nemluví, pak odejde – a za pár dní někdo umře. Jak jinak… Nebyla asi náhoda, že v Musée de Bretagne, velkém a opravdu velkolepém moderním baráku, kde je všechno možné o Bretani, právě měli výstavu Mourir, quelle histoire! (do 22. září 2024), všechno možné o pohřebnictví, hřbitovech, rakvích, kostnicích, rubáších… Nejvíce mě zajímal Ankou, kterému tam bylo věnováno několik regálů. Sympatický chlapík, ten Père Ankou, tatík smrťák Aňka…
Foto: Profimedia.cz
O Vánocích roku 1720 skoro dvě třetiny Rennes vyhořely. Požár zavinil nějaký truhlář, když přikládal do kamen a opilý usnul, a protože město bylo z poloviny ze dřeva, hořelo jako papírová stavebnice. Požár v Rennes byl pak noční můrou francouzského urbanismu, po něm se začalo masivně bourat a regulovat a začal se měnit do té doby středověký ráz měst, především za oběť protipožárních opatření padaly hrázděné domy, které byly typické pro celý francouzský sever a západ. V Rennes zůstaly tyto velmi rázovité stavby v ulicích a čtvrtích, kam se nedostal požár, a opravdu je to tam zajímavější a pestřejší než jinde. Jsou to bizarní hrázděnky, některé stařecky nahnuté a různě pokroucené, vypadají, že by se mohly každou chvíli zřítit, a přitom stojí po těch pět století odhodlaně a nejspíš také spolehlivě.
V některých se bydlí, často jsou dole restaurace a bistra, jiné vyhlížejí opravdu opuštěně, jako by se na ně od středověku nesáhlo. Zdaleka se s nimi asi nenakládá s takovou upjatostí jako v Německu, ostatně rozdíl mezi vypiglovanými germánskými hrázděnými domy (Fachwerkgebäude) a mnohem ležérněji vystavenými francouzskými dřevěnými haluznami (maisons à colombages) by mohl sloužit jako ukázka rozdílu v národních mentalitách, projevujících se ve stavebních technologiích. Ono to také ale bude tím, že ve vybombardovaném Německu si je po válce postavili znovu. To tady v Rennes mají evidentně originální. Nejvíc jich je na náměstí Svatého Jakuba a na rohu rue de Chapitres a de la Psalette. Tam ty domy vypadají jako staré unavené zebry nebo jako by je někdo procpal skrz mříž či zábradlí. Člověk čeká, že z nich vyjde nějaký mušketýr, Cyrano, nebo nejlépe Quasimodo. Smekne klobouk s pérem a něco pronese, třeba Merde… a já mu odpovím, comme il fait. Jak se sluší.
00:02
