„Když jsem opilej, tak umím bejt zlej.“ Magorský den v Humpolci

Když na začátku šedesátých let přijeli filmaři do Humpolce a bavili se s místní mládeží, řekl jim do kamery jeden vytáhlý mladík v černém svetru, že v Humpolci je hrozná nuda, neboť náměstí má tvar čtverce, takže se ani nedá chodit dokola. Ve filmovém týdeníku tento originální výrok odvysílali (začínalo trochu tát), takže hoch se stal ve svém městě proslulým. Jmenoval se samozřejmě Ivan Jirous a byl z Humpolce.

Na tom čtvercovém náměstí jsem zaparkoval své elkolo a rozhlédl se kolem dokola. Nebyl jsem v Humpolci patnáct let, ale nezdálo se, že by se Horní náměstí (jak se asi jmenovalo za Jirousova mládí? Leninovo? Rudé armády? Gottwaldovo?) moc změnilo. Ani také nemuselo. Secesní radnice s nápisem „Svorností (a) prací k rozkvětu“, uprostřed prvorepublikový pomník obětem války v podobě zmítající se nahé mužské postavy, pak několik běžných domů měšťanského typu, muzeum Aleše Hrdličky a hotel Kotyza.

Nad tím vším věž chrámu svatého Mikuláše se střechou trochu připomínající šaškovskou čepici s rolničkami. Byl jsem rozhodnut všechny ty věci postupně pomalu krouživým pohybem obejít, pokud možno do nich vlézt, nenápadně v nich pobýt a vyvolat vzpomínky na jeden humpolecký den před těmi patnácti lety. Nejdřív jsem se ale šel naobědvat do hotelu Kotyza.

Bylo to v září 2009 a Jirousovi tehdy udělovalo město Humpolec pamětní medaili profesora Aleše Hrdličky. To se děje jednou za pět let, když se tam koná antropologický kongres, což má pochopitelně souvislost s Alešem Hrdličkou, rodákem humpoleckým a profesorem americkým. Zpráva, že medaili dostane Magor (já mu tak nikdy neříkal), potěšila jeho přátele a příznivce, kteří v ní nalezli dobrou záminku zajet do Humpolce, nepochybně i v očekávání, že by se tam mohlo něco zajímavého strhnout. Byl jsem mezi nimi i já, který se teď vrátil na místo činu a vyvolával z paměti stíny toho teplého pozdně letního dne.

Tehdy to začalo dopoledne přijetím na radnici. Magor tam nakráčel krokem mírně vrávoravým, ale jistým. Přidali jsme se k němu, v zasedací místnosti nás přijal pan starosta. Básník ale nejprve požádal o pivo, ale skutečné, ne o ty, jak se vyjádřil, bezalkoholické sračky, jež stály na stole, v čemž mu bylo rychle vyhověno. Pak se posadil do čela stolu naproti starostovi a začala jakoby schůze. Pan starosta řekl, že Jirous patří k nejvýznamnějším rodákům města a je spolu s Janem Zábranou druhým velkým literátem z Humpolce. To se Magor ohradil, že Zábrana se narodil v Herálci, což je sice poblíž, ale ne v Humpolci, takže nejvýznamnějším je on. To musel každý uznat. Pak se ujal schůze on sám a převyprávěl několik historek ze svého bohatého života, které občas přerušovala Jiřina Šiklová, načež ji Magor něžně umlčoval, drž hubu, Jiřino, víš o tom hovno. Socioložka na chvíli vždy zmlkla, pak jí to zas nedalo.

Domnívám se, že důležitým účelem setkání na radnici bylo zjistit, zda má budoucí „čestný občan“ v úmyslu ztropit nějaká alotria, zbavit se šatstva nebo cosi podobného. Ivan sám na to zavedl řeč a slíbil, že během předávání se určitě svlékat nebude. Pak se odmlčel a lišácky dodal: Ale nevím, co bude předtím a co bude potom. Starostu tím asi moc neuklidnil. Nakonec se rozhodl zazpívat: prohlásil, že půjde o humpoleckou formu gregoriánského chorálu. Spustil píseň, v níž se opakoval refrén Když jsem opilej, tak jsem kurážnej, když jsem kurážnej, tak umím bejt zlej: hlavu ti rozbiju, tlamu ti natluču, kušnu ti namlátím, já umím bejt zlej. Je docela možné, že podobné vystoupení starostova kancelář ještě nezažila.

Celý text si můžete přečíst v knize Jiřího Peňáse Výpravy v nejlepších letech, která právě vychází v Echo Media. Zakoupit si ji v předprodeji můžete zde.