Nazvat diktátorem prezidenta země, která se už tři roky brání agresi sousední jaderné velmoci, vyžaduje velkou dávku cynismu. Na síti X to dnes uvedl prezident ...
Tvůrci seriálu Studna neskrývali již před jeho lednovým uvedením svou víru, že půjde o šlágr. Na rozdíl od jiných uměleckých děl disponovalo toto totiž několika přísadami, které vyjadřované tvůrčí sebevědomí položily na pochopitelné podloží. Především je celý příběh známý a ve své trýznivosti i po skoro šedesáti letech přitažlivý – vlastně vzbuzuje až bulvární zvědavost, co vše se za ním skrývá. A na to samozřejmě autoři novinky vsadili.
Když tedy tento týden na VOD platformě Nova Voyo vyprávění dospělo do finále, snad se sluší k němu dodat několik řádek, postřehů a zamyšlení. Kdyby přece jen někdo netušil, oč jde, prozraďme nezvykle pointu děsivého příběhu: v malé české vesnici jednoho jarního večera manžel umlátí svou ženu, psa, syna nutí podřezat si žíly, načež ho s sebou na dvoře svrhne do studny, kde mezi oběma příbuznými dojde k boji na život a na smrt a odkud se syn vyškrábe zpátky na svět, přičemž musí překonat i fyzické postižení, jímž celoživotně trpí po dětské obrně. Tyto kontury jsou v tuzemsku dostatečně populární a známé ze seriálu Třicet případů majora Zemana, kde posloužily jako báze pro jeden z politikou nejméně poznamenaných dílů, přestože se odehrává v politicky naopak vypjatém roce 1968. Jako by se tím vlastně tenkrát na pozadí velké národní tragédie, již bylo třeba překrýt či ponížit, přiznávalo, že skutečně velká tragédie je již od antiky právě ta intimní, rodinná – čímž ční nad svou dobou, jelikož je univerzální.
Nová série každopádně slibovala rozkrýt pozadí celé té šílené dávné události, měla ambice divákům ji spíše objasnit než je znovu šokovat. Přestože šoku se vyhnout nelze, protože k vraždě znovu musí dojít – vyhnout se jí jistěže není možné. V šesti epizodách, každá je dlouhá hodinu nebo o kousek déle, sledujeme příběh od roku 1932 (kdy byla sledovaná rodina založena seznámením se pozdějších manželů) až do roku 1980, kdy byl právě odvysílán v dobovém seriálu a vzbudil v československé společnosti rozruch. Některé kritické ohlasy si všímají, že novinka se přes celé půlstoletí, jež popisuje, vyhýbá velkým dobovým událostem, nevšímá si ani protektorátu, ani heydrichády, ani Lidic, ani konce války, ani tzv. vítězného února či procesů padesátých let, ani Stalinovy nebo Gottwaldovy smrti, ba ani pražského jara. Je prý příliš intimní a věnuje se jen postavám rodiny a několika dalším z jejího okolí, především sousedům a příbuzným ve vsi. Ostatní svět jako by nebyl.
Jenže dějiny jsou v pozadí přítomny, stále je zřejmé, ve které jsme době. Na druhou stranu to právě není podstatné: podstatné je sledovat stupňující se šílenství na jednom venkovském dvorku, do něhož jsou zatahovány dvě sousední rodiny. Tragédie je založena už tím, že dcera si prosadí za muže někoho jiného, než koho jí vybrali rodiče – chce vojáka, do něhož se zakoukala. A jí odmítnutý a rodiči dohazovaný chlapec z obce se nakonec usadí v domě vedle. Na zostuzení, které zažil a které má neustále na očích, vlastně nikdy nemůže zapomenout, takže mezi oběma sousedskými páry je neustále přítomna preventivní žárlivost.
Je to nakonec trefný komentář k soudobým nápadům žít ve složitých partnerských konstelacích. Není to ovšem nic nového: seriál ukazuje totéž, co dobře známe z české realistické literatury 19. století – vztahy lidí na vsi, respektive v malém společenství, kde si sousedé dobře vidí do talíře a vědí o sobě všechno, jsou nezřídka vyhrocené, tvrdé, nelítostné a současně plné žabomyších sporů, které snadno mohou přerůst v nenávist a snahu druhým stále vynalézavěji ubližovat. Nejprve pomluvami, pak napadáním zvířat či dětí. Zároveň sledujeme, že akcelerovat takové vztahy může banální dětská lež z bojácnosti či nešťastná náhoda, kterou si druhá strana vyloží jako podlý úmysl. Všechny – mimochodem výborně zahrané – postavy jsou v něčem zajaté: přeživší syn dvanáct let po tragédii například i tak nečekaně, že nemá jak uniknout epizodě Majora Zemana, na niž se dívají všichni a kterou v paneláku, kde bydlí, nelze přeslechnout.
Studna je však v líčení realistické krutosti něčím unikátní: snaha zničit druhé a ublížit jim se postupně převrací v úsilí zničit sebe sama. Přičemž všichni členové rodiny jsou v tom zatvrzelí: matka sice vidí, možná i tuší, kam to všechno spěje, ocitá se ve vězení psychickém, a dokonce fyzickém, když její šílený manžel obestaví zahradu čtyřmetrovým dřevěným neprůhledným plotem. Přesto se nedokáže vzepřít a uniknout, raději se rozkmotří se sestrou, která ji na nebezpečí upozorňuje. Je to také vyprávění o genetice, úvaha nad tím, zda můžeme utéct tomu, co nám rodiče předali, a zároveň úvaha o vývoji společenském: autoři nakonec sugerují, že každá další generace je z chyb té předchozí poučenější a má větší naději zařídit se svobodně po svém, a to dokonce i uvnitř totalitní společnosti, která už je tak rozvolněná a svobodomyslná, že jedinec má v osobním životě šanci.
Tady už prozrazovat konkrétně by bylo skutečné vyzrazení pointy, což se nesluší. Tak skončeme tím, že je hezké, že aspoň někdo svede být dnes, pokud jde o vztahy, optimistický.
00:01
