Kdo zničil Nord Stream

Na to, že první příspěvek slavného, už stařičkého novináře Seymoura Hershe (85) vyšel na Substacku, vzbudil velkou pozornost. Výslovně ho dementovaly CIA i Bílý dům. Referovala o něm řada zaběhnutých médií, byť Hershovu tezi, že plynovod Nord Stream I a II loni na podzim zničily Spojené státy s pomocí Norska, často opatřovaly obalem, že Hersh nešťastně pomáhá ruské propagandě. Naše ČTK volí následující titulek: „V Moskvě rezonuje článek, který viní Spojené státy ze sabotáže Nord Streamu.“

Pro ty, kdo se s Hershovým nálezem, případně spekulací ještě neseznámili, následují hlavní body: v prosinci 2021 Bidenova administrativa ve světle zjištění, že Vladimir Putin skutečně plánuje vpád na Ukrajinu, začala přemýšlet, co podniknout k oslabení Ruska. Ještě před začátkem invaze padlo rozhodnutí zničit plynovod z Ruska do Německa na dně Baltického moře.

Prezident Joe Biden loni počátkem února sice plán téměř prozradil, když na tiskovce s nešťastníkem německým kancléřem Olafem Scholzem prohlásil, že pro případ ruské invaze má Amerika způsoby, jak Nord Stream „ukončit“. To opatrnější část insiderů ve Washingtonu vedlo k pokusu celou akci odvolat. Avšak nakonec prezidentova indiskrece vedla jen k tomu, že plán byl v úřednické terminologii poněkud degradován, aby odpadla povinnost o akci zpravit příslušná místa v parlamentu. Věc vyžadovala nejpřísnější utajení.

Už v březnu pak byli američtí specialisté v Norsku. Jejich protějšky z norského vojenského námořnictva americkým spojencům poradily, kde umístit nálože – u dánského ostrova Bornholm. Slíbily také technickou součinnost. Coby vývozce plynu bylo Norsko vůči Rusku v pozici přímého konkurenta.

Využilo se pravidelného námořního cvičení NATO v červnu, během něhož na určená místa američtí potápěči připevnili nálože. Se sabotáží se počkalo do 26. září, kdy nad náložemi norské letadlo shodilo tzv. sonární bójku. Ta vydává zvuk, jenž spustí zařízení na odpálení výbušniny.

Hersh to nikde přímo nekonstatuje, ale jak z textu jasně vyplývá, čerpá ze svědectví jednoho anonymního zdroje – účastníka jednání. Líčení působí velmi zasvěceně, technické detaily dělají na laika samozřejmě silný dojem. Ale jeden, byť vysoce postavený svědek je jasná slabina textu a přirozeně se na tom odpůrci myšlenky, že by Washington byl schopen aktu státního terorismu, budou točit. Současně se skeptik může ptát, proč když noviny establishmentu jako New York Times nebo Washington Post uvedou nějakou svou zprávu získanou z vládního prostředí údajem, že článku předcházely rozhovory s pěti (patnácti, sedmnácti...) anonymními svědky, se tak často stávají obětí zpravodajských her a píší nesmysly, někdy i tak obludné, jako byla Russiagate.

Právě před dvaceti lety, kdy tehdejší vláda George Bushe jr. prezentovala v OSN „důkazy“ o iráckém programu zbraní hromadného ničení, zahájila média v Americe pochod z kritických, v zásadě protiválečných (někdy až pacifistických) pozic na pozice provládní, intervencionistické. Hersh ve své profesi dnes působí jako relikt z lepších časů.

Odhaluje vládní tajemství a skandály od konce 60. let, sesbíral několik profesních ocenění. Vytváří se dojem, že ve svém požehnaném věku už bojuje se senilitou. S tím souvisí pokus dehonestovat ho jakýmisi zmínkami o konspiračních teoriích. Prý před deseti lety skočil na lep Assadovu režimu v Sýrii a ve shodě s ním tvrdil, že chemické zbraně v Chán Šajchúnu použil nikoliv režim, ale opozice.

Kritici tehdy Hershe umravňovali odkazy na šetření tak nezpochybnitelné autority, jakou je Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW). Napřesrok se téměř stejný případ – použití bojového plynu v civilní zástavbě a následné trestné ostřelování Assada západními raketami – objevil na jiném místě znovu. Po svědectví dvou whistleblowerů, z nichž jedním byl inspektor OPCW Ian Henderson, a druhým někdo, kdo novinářům poskytl interní protesty proti falšování závěrečné zprávy, je značka OPCW zpochybněna mnohem víc než Hersh.

Také v případě Nord Streamu proti sobě stanuli zájemci o svobodnou diskusi a hledání pravdy – jistěže Hershův text není zjevená pravda a nemá být posledním slovem – a lidé, kteří to hledání z nějakých důvodů od první sekundy podkopávají. Mají polehčující důvod. Kdyby se Hershův výklad v tom základním potvrdil, musely by zaznít otázky po povaze vztahů mezi spojenci v NATO, v tomto případě Washingtonem a Berlínem. Autor měl v posledních měsících dvakrát příležitost zeptat se na to dvou poměrně vysoce postavených Němců. Oba nezávisle na sobě skoro shodnými slovy a se stejnou úlevou odpověděli, že sabotáž Nord Streamu se stejně nikdy nevyšetří.