Vaši těžkou situaci vyřeší poradny, milí disidenti

ÚHEL POHLEDU: Když Jiří Gruntorád zahájil svoji protestní hladovku, říkal jsem si, když chce odstoupení ministra Jurečky, tak půjde nepochybně o nějakou vydařenou taškařici. Čekal jsem, že se z médií dozvím, o co ve věci vlastně jde, pořádně, do hloubky, někde si najdu informace, které jsou potřebné, ostatně dnes je cokoli vyvěšeno na kdejakém webu, a udělám si potřebný obrázek. Dozvěděl jsem se sice, že Jiří Gruntorád rozeslal do všech médií všechny potřebné informace, rozhodnutí a úřední listy, avšak s jejich obsahem jsem se v žádném médiu neměl možnost seznámit. Inu, v okamžiku, kdy Jiřího Gruntoráda podpořil John Bok a přes změnu rozhodnutí, které bylo zřejmě spouštěčem celé věci, trvají na odstoupení ministra, začal jsem se o věc hluboce zajímat. Už chápu, proč stávkují za odstoupení Mariana Jurečky. Zachoval se totiž tak, že z morálního hlediska nemohou jinak. Nejsem novinář, a proto omluvte následující řádky, pokud budu popisovat věci příliš složitě.

V srpnu loňského roku se Jiří Gruntorád, Dana Němcová, Karel Freund, Zina Hamon-Freundová, Václav Malý, Lenka Marečková, Petr Pospíchal, Jan Ruml, Jaroslav Suk, Anna Šabatová a Petruška Šustrová jménem správců odkazu Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných obrátili na premiéra české vlády s prostou žádostí, aby několika lidem, kteří bojovali v Československu proti komunismu, byl přiznán alespoň takový důchod v jejich stáří, aby dosáhl výše průměrného důchodu. Šlo o několik jednotlivců. V dopise byli zmíněni Vratislav Brabenec, Jana Jonáková, Karel Soukup, Vlastimil Třešňák, Pavel Zajíček. Není přeci jejich vina, že před svým nuceným odjezdem do exilu nemohli vykonávat zaměstnání podle své reálné kvalifikace a z podřadných zaměstnání, která mohli vykonávat, byli vyhazování nebo strávili dlouhé roky v exilu a nemohli se řádně účastnit předepsaných dob pro důchodové pojištění, jak se eufemisticky říká spoření na důchod.

Jinými slovy, oni něco dělali a byli ochotni za to trpět. Když se jejich úsilí zhmotnilo v nové demokratické zřízení, očekávali, že budou mít alespoň stejný důchod jako jejich trýznitelé z řad Státní bezpečnosti. Těch lidí je opravdu pár a nikdo nereagoval. Různé farizejské úřední dopisy slibující kdeco se míhaly vzduchem, ovšem pravděpodobným spouštěčem pro aktuální situaci byla právě odpověď Mariana Jurečky v žádosti o odstranění tvrdosti zákona. Charlie Soukup, vyštvaný v rámci ASANACE s celou rodinou z tehdejšího Československa, zažádal se slovy, cituji z úředního dokumentu: „Po své ne úplně dobrovolné pouti světem bych byl nesmírně vděčný, kdybych mohl ve své vlasti dožít v klidném stáří se zajištěním základních životních potřeb.“ Aktuálně má pan Soukup přiznaný důchod ve výši 2855,- měsíčně, přesněji po různých úředních zvýšeních 4413,- měsíčně.

Stydím se za tento stát. Je nastaven tak, že lidé, kteří pro něj byli ochotni obětovat všechno, a ještě slušně žádají, nemají právo na přiměřený důchod. Různé úřední výmluvy (rozhodnutí snad bude konečně zveřejněno v celé šíři), následované matematickými výpočty korunovanými závěrem, že úprava výše starobního důchodu není možná, neboť by došlo k nedůvodnému zvýhodnění osob, které o takovéto dorovnání žádají.

Jako odstrašující případ argumentace zní věta: „Přiznání celé teoretické výše důchodu, to je výše důchodu, která by náležela, pokud by pojištěnec získal veškeré doby bez zohlednění poměru dob získaných v ČR a v zahraničí, k celkové době pojištění, by byla v rozporu s principem zásluhovosti v systému důchodového pojištění i obecně vnímané spravedlnosti.“

Dobrý den, pane Soukupe, vítejte v nové České republice, kde obecně vnímaná spravedlnost záleží na tom, jestli jste se ohnul před komunistickým režimem, případně jste byl dokonce jeho slouha jako příslušníci STB, armády a podobně, nebo zda jste byl vyštván pomocí mučení z České republiky. Co je spravedlivé a co je obecně vnímanou spravedlností si posuďte sám. To vše samo o sobě však podle obsahu listiny, kterou mám k dispozici, je nemravné, nemorální a protiprávní, avšak stále ještě nějak unesitelné.

Jiřího Gruntoráda přesvědčilo k hladovce něco jiného. Osobní dopis Mariana Jurečky, kterým doprovodil odmítnutí žádosti, aby pan Soukup dostal finanční prostředky, kterými se může alespoň najíst a zaplatit nejnižší nájemné. Cituji:

…. lidský pana Soukupa plně chápu, ale prosím, považujte toto mé rozhodnutí za konečné. Na doplnění uvádím, že pokud důchod nepostačuje panu Soukupovi ke krytí životních potřeb, lze jeho nepříznivou sociální situaci řešit s příslušným kontaktním pracovištěm krajské pobočky úřadu práce České republiky. Tato pobočka posoudí situaci pana Soukupa individuálně a poradí mu, o kterou nepojistnou sociální dávku, zejména státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi by mohl požádat. Rovněž se může obrátit na sociální odbor příslušného obecního nebo městského úřadu, kde mu poskytnou celkové sociální poradenství, jak jeho životní situaci řešit. Další možností je kontaktovat nejbližší pobočku občanských poraden. Tato nestátní organizace poskytuje odborné sociálně právní poradenství. Panu Soukupovi přeji především zdraví.

Bez pozdravu, podpis křížek. Ano, opravdu, tak ten dopis vypadá.

Pevně věřím, že kdyby podobnou žádost podala „spořádaná katolická rodina s osmi dětmi, která potřebuje nutně 150 tisíc korun na pořízení léčebného čehosi pro kohosi“, s velkou parádou a s velkou pompou za přítomnosti kamer by vystoupil a co 150 tisíc, možná by jich poskytl i 450! Dvaasedmdesátiletý Karel Soukup a všichni jeho kumpáni – ti, které jsem je nahoře zmínil, se průměrně věkem blíží osmdesátce. Už asi nejsou potřební voliči, neudělali pro tuto zemi vůbec nic.

Vykašlete se na ně, pane ministře, vykašlete se na ně všichni, protože vaše svoboda, váš život v demokracii a blahobytu, vás nezavazuje, k ničemu nenutí a je samozřejmý. Nemůžete těm asi deseti lidem nabídnout nic jiného než cestu do občanské poradny. Jistě jste ušetřili významné prostředky státnímu rozpočtu. Moc vám gratuluji.

Jen jste při tom šetření odpověděl na otázku, co je víc. Směšné úřední předpisy, které mimochodem podle toho, jak jsem viděl rozhodnutí, jsou postavené na principu hlavně nic nedat? Kam se poděl princip pomoci nebo respekt k těm, kteří si pomoc zaslouží, protože udělali jen maličkost. Zasloužili se o stát. To vám ani nám ale za těch pár tisíc měsíčně určitě nestojí. Šetřete a přemýšlejte, jestli vám ta lítost, kterou jste vyjádřil, bude něco platná. A změna názoru bez pokory (to je to náhlé zvýšení vyměřené částky pro Karla Soukupa)? Těch, kteří se obětovali, je už tak málo, že je zvládnete obejít asi za den. Jsou to ztroskotanci a zaprodanci. Podle toho je poznáte.