Myšák Mickey na svobodě

KOMENTÁŘ

Myšák Mickey na svobodě
Disney spolu s dalšími velkými producenty vylobbovali plošné prodloužení o dvacet let a v roce 1998, když se opět přiblížila lhůta, ještě jedno pětadvacetileté. Tehdy už byla jejich snaha vydojit co nejvíc peněz z téhož produktu tak zjevná, že příslušnému zákonu se začalo neoficiálně říkat “Mickey Mouse Protection Act”, píše Marian Kechlibar. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Marian Kechlibar
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Prvního ledna 2024 se stalo něco, co pozorovatelé dlouho považovali za vyloučené: vypršela autorská práva společnosti Disney na nejstarší podobu myšáka Mickeyho, zachycenou v animovaném filmu z roku 1928 „Steamboat Willie“.

Proč vyloučené? Protože společnost Disney byla jednou z hlavních hybných sil za neustálým prodlužováním copyrightu. Když roztomilý myšák vznikl, jeho ochrana měla trvat 56 let, což už bylo samo o sobě prodloužení předešlého osmadvacetiletého standardu. Šest let před uplynutím této lhůty, v roce 1978, si Disney spolu s dalšími velkými producenty vylobbovali plošné prodloužení o dvacet let a v roce 1998, když se opět přiblížila lhůta, ještě jedno, pětadvacetileté. Tehdy už byla jejich snaha vydojit co nejvíc peněz z téhož produktu tak zjevná, že příslušnému zákonu se začalo neoficiálně říkat „Mickey Mouse Protection Act“.

 

Autorská práva jsou zajímavým případem jevu, kdy vytrvalé lobbování několika zájmových skupin vedlo k pozvolnému vytvoření situace, na které celá společnost patrně spíš tratí, než vydělává. Původním smyslem autorských práv, jak je v 18. století zavedla Velká Británie, bylo povzbudit autory k další tvořivosti udělením dočasného právního monopolu na publikaci svých děl. Základní trvání copyrightu bylo tehdy stanoveno na čtrnáct let; už tehdejší právníci mezi lordy zasedajícími v horní sněmovně odmítli navrhovaný koncept „věčného copyrightu“ jako nežádoucí. Nicméně jak desetiletí a staletí běžela, vlastníci těch nejlukrativnějších děl prosazovali prodloužení ochrany svých dojných krav. První rozšíření bylo poměrně benigní: autor si za mírný poplatek mohl koupit prodloužení o dalších 14 let. Postupně ale došlo až k rakovinnému růstu doby ochrany. Dnes jsme dávno zvyklí na to, že copyright trvá 70 let od smrti autora, tedy dávno poté, co zemřeli všichni, kdo jej znali jako člověka. A v USA si korporace jako Disney vydobyly ještě delší ochranu – 95 let.

To už je proti smyslu copyrightu, jak byl původně zaveden: „dojit“ donekonečna totéž dílo po čtyři generace za sebou je pravý opak kreativity. Peníze jsou přitom to nejmenší. Ta skutečně velká újma na kreativitě spočívá hlavně v tom, že nikdo jiný nesmí to samé téma bez licence rozvíjet, aby se nedostal do problémů. Takový J. R. R. Tolkien zemřel roku 1973; to znamená, že teprve roku 2044 budou moci jiní autoři bezpečně doplňovat jeho fantastický svět o další příběhy Froda, Bilba a Gandalfa, aniž by riskovali potenciální problémy se současnými nebo budoucími majiteli autorských práv. (Tolkienův syn Christopher byl k fanouškům tolerantní, ale autorská práva se vždycky dají prodat někomu, kdo je začne tvrdě vymáhat. Třeba společnosti Disney.) Je to neúměrně dlouho.

Zároveň vzniká ohromná, nepřehledná kupa děl, která jsou zjevně už poměrně stará a nikdo se o ně nestará, ale autorská práva k nim jsou neujasněná. Týká se to i softwaru, takzvaného abandonwaru, často vyprodukovaného ještě v časech MS-DOS a Windows 3.11. Dotyčné firmy už mnohdy zanikly a není nikdo, kdo by na těchto opuštěných programech vydělal byť jen dolar, ale komunita fanoušků si musí příslušné programy kopírovat mezi sebou načerno.

Dávalo by smysl reformovat copyright zpět do starší podoby, kdy nějaké rozumné množství let je nárokováno automaticky (dejme tomu 20 roků od vzniku díla) a následně je nutno chráněné dílo za mírný poplatek zaregistrovat k další omezené ochraně. Pouhých 100 Kč ročně by se postaralo o to, aby se díla, která jejich vlastní autor opustil nebo si jich necení ani tolik, co jednoho lepšího cappuccina, stala dostupnými zbytku lidstva k dalšímu dotváření a přetváření. Bohužel je velmi nepravděpodobné, že se tak kdy stane. Jediné politické hnutí, které o takovou změnu usilovalo – Piráti –, se nechalo dávno zatáhnout do standardních kulturních válek na straně progresivní levice a na svůj původní program zapomnělo. A v absenci politických tlaků obvykle převáží zájmy lobbistů.

Aspoň ten Mickey už je konečně na svobodě.

×

Podobné články