Od té doby, kdy jsou díky internetu vidět lidé, kteří mají potřebu svou volbu nemít děti zdůvodňovat a propagovat, se čas od času stane, že „přeskočí“ do obecnější konverzace.
Foto: Shutterstock
1
Rusko dnes brzy ráno porušilo jednostranné třídenní příměří, které samo vyhlásilo, když třikrát vypustilo naváděné bomby na Sumskou oblast, žádné drony a ani ...
Když se podcasteři či lidé produkující rozhovory věnují takové činnosti na plný úvazek, jako třeba DVTV, Čestmír Strakatý, stáj podcastů Echa a další, protočí se jejich produkcí docela velké množství lidí. Až může být problém, kde nové subjekty, které by měly co zajímavého říct, pořád brát. Tím si lze vysvětlit, že na autora tohoto komentáře vyskočily na sociálních sítích v jediný den anonce na rozhovor DVTV s hudebníkem Vojtěchem Libichem („Podstoupil vasektomii: Necítím potřebu mít děti, jsem šťastnější o samotě. Koncept plození potomků je nelogický“) a na rozhovor Čestmíra Strakatého s fotografkou Marií Tomanovou („Ať mě lidi klidně soudí, děti mít nechci, i když se to ode mě jako od ženy očekává“).
Od té doby, kdy jsou díky internetu vidět lidé, kteří mají potřebu tuto svou volbu zdůvodňovat a propagovat, se čas od času stane, že „přeskočí“ do obecnější konverzace. Ale spíš tak dvakrát do roka, ne dvakrát za jeden den. Přibližně toto měl na mysli autor tohoto komentáře, když na to na twitteru upozornil se slovy „To je nějaká kampaň?“.
Na to upozornil Čestmír Strakatý, že v jiných jeho rozhovorech lidé mluví o dětech a že Marie Tomanová „má X témat a jedno z nich je tohle, není to žádná její message, spíš jsme na to prostě narazili. Lidí s podobným názorem jsem měl za ty roky jednotky“. Miroslav Libich ovšem, dozvídáme se, je jedním z aktérů dokumentu ČT Dobrovolně neplodný. O kampani lze tedy hovořit jen v nadsázce, nicméně odmítání dětí jako životní program se nepochybně šíří a patří k vysoce ideologicky polarizujícím tématům. Takovým, které se liberálové v institucích snaží mainstreamovat a pak jakoby téměř vyhlížet nesouhlasící konzervativce, jimž by mohli říkat „A co vám na tom vadí?“ (omlouvám se za zjednodušující formulace, jinak to nejde).
Ta témata krystalizují tam, kde se sráží individualistický liberalismus s technickým pokrokem a speciálně s internetem a sociálními sítěmi.
Takový diskurz má svá specifika. Samozřejmě vždy existovali lidé, kteří neměli děti, protože nechtěli, je to jejich právo, pro mnohé je to lepší a není dobré, aby měli na výběr buď snášet podezíravý, káravý pohled většiny, nebo odejít do kláštera. Jenže tak jako s mnoha věcmi to fungovalo, když existovaly jisté překážky, které to chování brzdily – markantní je to u azylu a migrace, multikulti ideologie a internet v mobilech vytvořily situaci, kdy starý režim nemůže přežít.
Současná logika ovšem ústí v to, že postoj dříve marginální je vystavován na odiv, vyfutrován na světonázor a prezentován jako defaultní volba. O reakci si nejen koleduje, ale přímo s ní počítá.
Než abychom zde vyřešili problém individualismu a krize porodnosti, podívejme se na to, proč se na slunce derou ty nejextrémnější případy. Dobře to popsal třeba blogger Scott Alexander v roce 2014 v eseji Toxoplazma vzteku. Stručně řečeno, aktivisté či fanoušci tíhnou k extrémním, normální lidi dráždícím verzím své kauzy, protože tak dávají najevo svým soukmenovcům oddanost své kauze. Jak dát lépe najevo svou oddanost liberalismu než tak, že budu obhajovat i právo lidí na eutanazii a lidstva na vyhynutí? Ale než abychom zatížili text termíny jako „nákladné signalizování“, jež Alexander používá, přidržíme se lidovějšího podání. To je obsaženo v anonymně tradovaném podobenství o „toaster fuckers“, což budeme překládat jako lidé, kteří chtějí píchat s opékači topinek.
Zjednodušené podání zní: Kdysi před internetem, třeba v roce 1980, se člověk svěřil kamarádům, že má chuť opíchat opékač topinek, ti se mu vysmáli, člověk si to nechal pro sebe, s opékači experimentoval doma, případně vyhledal odbornou pomoc, a bylo. Dnes se mu kamarádi vysmějou, ale on si na facebooku najde skupinu milovníků opékačů topinek, kde se ve své potřebě vzájemně podporují. Pokrok?
Tento tradovaný mem loni v létě rozvinul na twitteru sci-fi spisovatel Devon Eriksen a jeho text skvěle vystihuje dynamiku současného společenského dění. Budeme ho zde reprodukovat.
Každá sociální skupina má svou osu prestiže. Musí mezi sebou nějak soutěžit o status. To lidé dělají. A ve skupině šukačů topinek je ta osa daná šukáním toustovačů. Takže nejdřív soutěží o to, kdo ošuká víc toustovačů. A když se toho nasytí, začnou se navzájem předhánět v tom, kdo bude šukání toustovačů prezentovat co nejotevřeněji před veřejností. Pak začnou dělat trička, čepice a samolepky hrdosti na topinkovače. Pak se začnou chlubit tím, jak se vkrádají do cizích kuchyní a šukají jejich topinkovače, a vyměňují si tipy, jak s radostmi šukání topinkovačů seznámit děti.
Ale ani tím to nekončí. Brzy se normálním lidem, kteří by si před deseti lety řekli ,to je divné‘ a pokrčili rameny, začne lézt na nervy z toho, že všude visí vlajky s toustovači a že úchylové povzbuzují jejich děti, aby šukaly toustovače, a teď se chystají spálit každou vlajku s toustovačem, kterou uvidí, a na Floridě právě přijali zákon, že když si chcete koupit opékač topinek, musí vám být 21 let a musíte se prokázat průkazem totožnosti. A v Utahu zakázali topinkovače úplně a mormoni přestali i jíst topinky, bagely, vafle a veškeré ohřívané pečivo.
Ale ani tím to nekončí. Protože na pár milovníků píchání topinkovačů vzali hůl lidé, které vytáčí, když slyší o píchání topinkovačů, a jiní lidé, kteří předchozí chování píchačů topinkovačů neviděli ani neslyšeli, si řeknou, ,sakra, milovníci šukání topinkovačů jsou opravdu utlačovaní‘. A rozhodnou se stát ,spojenci šukačů toustovačů‘, přestože sami žádný zájem opíchat toustovač ani v nejmenším nemají.
Ale tím to nekončí. Protože se šukání toustovačů stalo posvátnou věcí, musí nyní soupeřit s jinými posvátnými věcmi o mysl vysoce programovatelných neherních postav (Eriksen zde používá užitečný výraz non-player character pro lidi se silnou potřebou přejímat ty správné názory, pozn. aut.) a v ulicích dochází ke střetům mezi Pochodem hrdosti šukání toustovačů a protesty Stop holení mývalů.
„Nejde o to, že by normální lidé nedělali divné věci,“ uzavírá Eriksen, ale „normální lidi dělá normálními to, že si ty věci nechávají pro sebe tam, kde to není relevantní“. A dostává se k tomu, co ho k textu inspirovalo. Což byl tweet americké agentury kosmického výzkumu NASA, jež se pochlubila LGBTQ+ vlajkou sestavenou z různých fotografií vesmírného prostoru. „Třeba když jste instituce pro výzkum vesmíru. Ne pro píchání toustovačů.“
Eriksen vyšel z otázky, jak se stalo, že „celá byrokratická kasta Spojených států je naprosto posedlá divnými sexuálními záležitostmi“, což je jiný, sousední problém a my v tomto stadiu ještě nejsme. Nicméně obsahuje celkem přehledné vysvětlení toho, jak se stane, že člověk, který podstoupí docela radikální, invazivní chirurgický zákrok za podivínským účelem, se stane subjektem televizního dokumentu a je i jinak „platformován“, jak se dnes ošklivě říká, a že když jiný člověk v rozhovoru narazí mezi mnoha jinými věcmi na to, že nechce mít děti, tak to autor rozhovoru vytáhne do upoutávky. A někteří lidé pak dávají na sociálních sítích průchod pocitu, že je jim cosi ze všech stran vnucováno, na což je jiní lidé poučují, že každý si může se svým tělem dělat, co chce, a ptají se jich, co jim na tom vadí, když je podstupovat vasektomii nikdo nenutí (i když v tomto konkrétním případě poznamenejme, že vasektomie se zřejmě tou vlnou budoucnosti nestane, krátké hledání na Googlu nás přivede k článku v odborném časopise Global Health: Science and Practice z roku 2023, jehož autoři lamentují, že „užívání vasektomie se celosvětově výrazně snížilo, a to na pouhých 39 % oproti roku 2001“).
Takže jsme se věnovali pouze mechanismu šíření názorů a společenských hnutí. Samotné rozmáhání se názoru, že lidé nemají mít děti, je jiný problém, nesmírně komplikovaný a, vzhledem k tomu, že v sobě připouští perspektivu vyhynutí nás lidí, drtivý. Není přehnané těm argumentům odmítnout naslouchat, protože je reálná možnost, že skrz ně k nám promlouvá Satan.
00:01
