Změna pohlaví mně hluboce ublížila, nechte mě to vyprávět, říká Max

Max prodělala tranzici v dospívání, nakonec dospěla k názoru, že byla postavena před falešnou volbu – nebo spíš že vůbec neměla na vybranou. Tato mladá žena začala sociální tranzici v šestnácti a prezentovala se jako chlapec. Zanedlouho následovala hormonální léčba a mastektomie. Jak říká, tranzice jí připadala jako jediná alternativa k sebevraždě, protože jí nikdo žádnou jinou možnost nenabídl:

„Dlouhou dobu jsem měla pocit, že nemám jinou možnost než tranzici, a cítila jsem se tak proto, že mi nebyly nabídnuty žádné jiné možnosti. Neznala jsem nikoho, kdo by bez tranzice přežil podobné pocity, jaké jsem měla já, a ani jsem netušila, jak by se to dalo udělat. To je problém! Jak může někdo podepsat informovaný souhlas s tranzicí, když si myslí, že jedinou alternativou je nešťastný život předčasně ukončený sebevraždou? Lidé, kteří podstupují tranzici s přesvědčením, že je to jeden jediný způsob, jak se jim může ulevit, jsou ti, které zradila jejich komunita a lékaři.“

Max kritizuje trans aktivisty, kteří si myslí, že „veškeré rady pro zvládání tísně, které nezahrnují medikaci nebo chirurgický zákrok, jsou ve své podstatě zneplatňující“. Tito aktivisté zastávají názor, že jakákoli jiná léčba než ta, která potvrzuje a podporuje vnitřní genderovou identitu dané osoby, znamená její znevážení. Také sama Max kdysi věřila, že jedinou platnou odpovědí na pocity genderové dysforie je začít s tranzicí, a na podporu svého přesvědčení využívala pokyny pro standardní péči, které doporučuje organizace WPATH:

„Využívala jsem je v lékařských ordinacích, abych hájila svoje práva jako dospívající, který splňoval diagnostická kritéria pro GID [porucha genderové identity; gender identity disorder], a byla jsem přesvědčená, že bych se zabila, kdyby mi nedali to, co jsem potřebovala. Nevěděla jsem, že se těmto pocitům dá ulevit i jinak než s pomocí terapeuta, endokrinologa nebo chirurga.“

Max očekávala, že jakmile bude mít mužské tělo, bude to pro ni lék na všechny pocity nedostatečnosti, které prožívala jako žena:

Když jsem v šestnácti procházela tranzicí, na určité úrovni jsem si myslela, že „být ženou“ je všechno, co nejsem – hezká, poslušná, spokojená s tím, jak se se mnou zachází jako se ženou, a se svým ženským tělem. Myslela jsem si, že ženám se nikdy nestává, že by své tělo nenáviděly tak jako já, ani si nemyslí, že by jim bylo lépe jako mužům. To není pravda. Zjistila jsem, že mnohé ženy, zvláště lesby, prožívaly období, kdy chtěly být muži tak intenzivně a niterně, že splňovaly kritéria pro GID či genderovou dysforii, ale nakonec byly rády, že se samy se sebou smířily a dospěly k názoru, že jsou prostě určitý typ nekonvenční ženy. Z kontaktu s druhými ženami jsem zjistila, že ženství zahrnuje i ženy, jako jsem já.

Jak vyplývá z Maxina vyprávění, v jádru jejího přesvědčení, že potřebuje tranzici, byly pohlavní stereotypy a tranzice jí přinesla pouze krátkodobou úlevu: „Když jsem se mohla soustředit na několik kroků, které jsem měla uskutečnit, abych dospěla k jakési duševní pohodě, na nějaký čas mi to dodávalo naději a pocit směřování, dokud jsem všechny tyto plánované kroky neuskutečnila, a byla jsem pak nesmírně zklamaná, když jsem zjistila, že opět mám v podstatě stejné potíže jako v dospívání.“

Následoval další krok, který však neučinila, protože přehodnotila svou situaci a rozhodla se změnit směr. Max říká: „Myslím, že jsem měla obrovské štěstí, že jsem měla pochybnosti o hysterektomii, na kterou jsem se chtěla objednat nějaký čas předtím, než jsem tranzici ukončila. Jsem nesmírně vděčná, že v této chvíli povětšinou nemusím mít nic společného s [lékařskými] obory, které mi podle mého názoru hrozně ublížily.“

Max se zlobí, když jí lidé říkají, že tedy nemohla doopravdy mít genderovou dysforii, a prohlašují, že její zkušenost a zkušenosti ostatních lidí po tranzici jsou v této věci nepodstatné. „Neukončila jsem tranzici, protože ‚jsem nikdy nebyla trans‘,“ říká. „Ukončila jsem ji, protože jsem našla jiné možnosti, které fungovaly lépe, napáchaly menší škody a v mém případě mi umožnily větší autonomii v tom smyslu, že už jsem se nespoléhala na žádné zásahy endokrinologů – takový luxus si osoby, které v rámci tranzice podstoupily hysterektomii, nemohou dopřát.“ Poslední věta se týká situace, kdy lidé s odstraněnými pohlavními žlázami musejí dvakrát do roka docházet k odborníkům na hormonální léčbu, protože jejich tělo už nedokáže tyto hormony produkovat.

Detranzici jí „žádní lidé ani žádné okolnosti“ nevnucovali, zdůrazňuje Max. Ale pochopit, že je to pro ni možnost, nebylo snadné:

Uvědomění, že můžu tranzici zastavit, pro mě bylo zpočátku nesmírně náročné – když se ty hradby začaly bortit, musela jsem zpracovávat dlouhodobě nevyjádřené emoce. Nakonec však pro mě bylo smíření s vlastním ženstvím hluboce ozdravné. Detranzice pro mě v mnohém spočívala v tom, že jsem si naslouchala a brala vážně bolest, kterou jsem prožívala v důsledku tranzice. Platit doktoru Curtisi Craneovi, aby z mého těla vyřízl zdravou tkáň, být vnímána jako muž, když jím nejsem, nežádoucí účinky testosteronu… Nyní dokážu vyjmenovat, jak mi ublížili. Jsem vděčná, že mi tranzice umožnila nahlédnout, jak medicínsko-průmyslový komplex neposkytuje pomoc ženám a dívkám, které cítí bolest.

Max se nesnaží zpochybňovat příběhy těch, kteří mají jiné zkušenosti. Každý člověk je jedinečný. Chce však, aby lidé přestali zpochybňovat zkušenosti detranzitovaných, jako je ona: „Znám lidi, kteří mají pocit, že jim tranzice zachránila život. To je jejich příběh a můžou ho vyprávět, stejně jako jsem ho svobodně mohla vyprávět já, dokud jsem věřila, že je to pravda. Nyní je můj příběh tohle. Chápu, proč někdo má pocit, že mu tranzice zachránila život. Jestlipak druzí chápou, že tranzice také může hluboce ublížit?“

Úryvek z knihy Když se z Harryho stala Sally, která vyšla v Edici Echo.