Zvláštní americký vyšetřovatel Jack Smith požádal federálního soudce, aby se dále nezabýval obžalobou Donalda Trumpa z pokusu zvrátit výsledky prezidentských ...
Ač jsem měl původně v plánu rozebírat fotbalové úspěchy a kariéru Lionela Messiho a před závěrem jeho celkově pátého a finálovou účastí druhého mistrovství světa se nad ní zamyslet a srovnat ji s kariérou a úspěchy Maradony a Pelého – obou dosud prý nejvýznamnějších hráčů fotbalové historie – a tipnout si, zda je nynější ofenzivní bijec překoná [což, pokud Argentina Francouze porazí a titul mistrů světa vyhraje, po mém soudu překoná (ačkoliv, vyhraje-li Francie a s ní trenér Didier Deschamps, nebude nejúspěšnějším on?)], nakonec podlehnu závaru posledních dní a stejně jako jiní se rovněž odvážně vyjádřím k tomu, co našince aktuálně pálí nejvíc. A sice k vystoupení prezidentských kandidátů před dětmi základní školy.
Téma už sice už nakousla včera ve svém komentáři kolegyně Lenka Zlámalová, leč pojednala ho s přihlédnutím k dosavadní kampani Andreje Babiše. Mě zajímá cosi jiného: proč nás tolik pálí, že prezidentský kandidát pohořel na otázkách ze základní školy? Proč nám to dělá dobře? Proč o tom tolik a opakovaně potřebujeme hovořit? A proč si cizince, který chodil na základní školu v jiné zemi a učil se jiné dějiny, dobíráme za to, že nezná naši dějepravu, literaturu a umění? Odpověď na své otázky nemám, byť se mohu domnívat, že to vše nám způsobuje pocit očisty nad člověkem, s kterým nejdeme a nad nímž náhle cítíme nezpochybnitelný triumf, vidíme ho na lopatkách a užíváme si své titěrné vítězství. Je to táž škodolibá katarze, jakou cítili diváci pořadu Nikdo není dokonalý; ostatně ne náhodou nynější prezidentský speciál nazvaný K tabuli vysílá táž televize.
Přitom mě nijak netrápí, když cizák tápe před historií Národního divadla ani že mu tropí potíže vyjmenovat díla Karla Čapka (ostatně který našinec by si vzpomněl byť na jediný román, ať zůstaneme u Čapkových současníků, dejme tomu Timravy?). Jistě, můžeme si říct, že když někdo chce být první hlavou státu, že základy soužití jeho obyvatel znát má, vždyť kdekterý král cizinec si je taky ráčil osvojit. Jenže to je právě to: víme vlastně, co od prezidenta žádáme? Tušíme, co si od tohoto úřadu představujeme? Nebo tápeme spolu s kandidáty? Hádám, že to spíš to.
Vždyť z prezidentské kandidatury se i díky pořadům, jako je propíraná relace K tabuli, definitivně stává reality show, k čemuž rovným dílem přispívá jednak četnost médií (která musejí vymýšlet stále nové formáty, aby se odlišila od konkurence a zaujala své diváky či čtenáře), jednak mizerie volby, která ani po deseti letech od svého zavedení nepřinesla zřejmou společenskou poptávku, co by přímo volený prezident měl splňovat. Veřejnost sice chce držet v rukou nástroj, protože chce mít pocit, že krále nevolí Bůh ani šlechta či stavy, nýbrž oni sami, tedy lid, jenže netuší, co si s nástrojem počít. Jak zacházet s ohněm, jenž jim od bohů přinesl Prométheus.
Ono se to nakonec poddá, protože se lze naučit pracovat s každým nástrojem, takže se dá zvládnout i prezidentská přímá volba, jen to zjevně bude ještě trvat. (Rozhodně nehoruji za zrušení přímé volby a jsem dalek opakovat nyní častý názor, že neměla být – asi už se zapomnělo, že prezidentská volba nepřímá byla podobně směšná, když Ivan Langer křičel na Martina Bursíka, že uvidí, kdo všecko tady půjde bručet.) Možná působí mé myšlenky neutříděně, ale všechno je to vlastně totéž – jak kariéry zmíněných hvězdných fotbalistů, tak projevená Babišova neznalost dětmi poptávané látky, tak tuzemské nejisté přešlapování před prezidentskou volbou. Ve všech případech jde o to, si jednou za čas definovat, co je to kánon, a říct si, k jakému se chceme upínat a zda dosavadní stačí.
Skutečně pořád platí, že Pelé je nejlepší fotbalista všech dob? Neříkáme to – při vší úctě k němu, jeho umění i při vědomí o jeho podlomeném zdraví – už zautomatizovaně a bez rozmyslu? Skutečně potřebujeme znát počet kravích žaludků a máme je umět vyjmenovat? Skutečně máme vychrlit datum otevření Národního divadla a umět popsat jeho oponu? Aby bylo jasno: netvrdím, že ne, myslím si, že ano. Ale stejně tak soudím, že je dobře si říct, proč to máme znát, nebo zda některé informace už z nároků na obecné vzdělání nevypustit a nenahradit je jinými (nebylo by třeba vhodné znovu se naučit druhou sloku písně Kde domov můj?, abychom znali její celek?). No a stejně tak platí, že bychom měli být schopni si říct, co má být zač prezident této země.
Smí vůbec být cizinec? (Už jsem to tu kdysi psal, ale zopakujme si to: na Slováky má Čech zátěž, nevadil mu ani slovenský český premiér, ani slovenská primátorka hlavního města, ani slovenští ministři.) Nebo nesmí, protože považujeme úřad prezidenta za politicky výlučnější než jiné pozice? Pokud ano, dává to smysl? Pokud ano, co tedy má prezident splňovat? Má se orientovat v české literatuře? V daňovém systému země? Má umět pět cizích jazyků, nebo stačí dva? Sám to v sobě ujasněné nemám. Vím jen, že neznalost Švejka mě neurazila, spíše bylo hloupé, jak se Babiš (ne)měl k dětem. A zrovna tak bylo milé, jak přirozeně se k nim v témže pořadu měl Petr Pavel. Tak nějak by prezident asi měl vystupovat. Ale je to těžké, tuze těžké – možná bude líp koukat se na ten fotbal a přít se o tom, jestli Pelé, Maradona, Messi, nebo Deschamps.
00:07
