Padá ECB do investiční pasti?

Evropská centrální banka opět snižuje úrokové sazby. To není špatně. Ale centrální banka eurozóny bude v důsledku tohoto kroku sotva schopna stimulovat nepřizpůsobivou ekonomiku – zejména ne v Německu. Situaci komentuje Bert Losse, šéf ekonomické rubriky týdeníku WirtschaftsWoche.

Stalo se, co všichni očekávali: Evropská centrální banka (ECB) minulý týden, podruhé v tomto roce, snížila své hlavní úrokové sazby. Centrální bankéři srazili depozitní sazbu, kterou ECB vyplácí komerčním bankám z jejich vkladů, o 25 bazických bodů na 3,5 procenta. Hlavní refinanční sazbu (dříve 4,25 %), kterou ECB bankám účtuje za půjčování peněz, sundala dolů dokonce o 60 bazických bodů. Dohled nad eurem tímto následoval oznámení šéfky ECB Christine Lagardeové o potřebě snížení rozdílu mezi jednotlivými úrokovými sazbami.

Klesající úrokové sazby jsou v zásadě pro ekonomiku dobré. Zvyšují atraktivitu investic. Když klesají náklady na financování, více projektů se stává ziskovými – a více podniků se rozhoduje pro nové stroje a větší továrny.

Existují však dva velké otazníky. Mnoho investičních plánů podniků je orientováno na střednědobý a dlouhodobý horizont. Zkušenosti ukazují, že trvá několik čtvrtletí, než se snížení úrokových sazeb promítne do reálné ekonomiky. Někteří odborníci dokonce vidí „zpoždění“ až dva roky. Aktuální rozhodnutí ECB proto pravděpodobně nebude mít v krátkodobém horizontu na ekonomiku velký vliv.

K tomu se přidává špatná nálada zejména v německém průmyslu. Již sedm čtvrtletí je tvorba hrubého fixního kapitálu očištěná o ceny pod úrovní předchozího roku. Je možné, že v současné době zažíváme výjimečnou hospodářskou situaci, kterou popsal kdysi slavný ekonom John Maynard Keynes jako „investiční past“. Investice již nereagují na změny úrokových sazeb, stávají se „úrokově neelastickými“, jak to nazývají ekonomové. Podle Keynese, pokud „mezní produktivita kapitálu klesá rychleji než úroková míra“, ztrácí měnová politika svůj řídicí účinek. Možnými příčinami mohou být ekonomické šoky. Nebo hluboký pocit nejistoty ekonomických lídrů, kteří se obávají o své zisky. Není fantazií do takového scénáře umístit německou ekonomiku. Tamní nepříjemná kombinace geopolitických rizik, nedostatku kvalifikované pracovní síly, nekonkurenceschopných cen energií a zaostávání v reformách znamená, že mnoho podniků raději drží své peníze a čeká, než aby ve Spolkové republice stavěly nové továrny a rozvíjely nové výrobní oblasti.

Změna tohoto stavu je však stále méně v rukou Christine Lagardeové. Ale spíše v rukou kancléře Olafa Scholze.