O mongolském umění a umu

ÚHEL POHLEDU - Dovednosti a talent jsou obtížně měřitelné veličiny. Přesto má čtyřletá zkušenost ukazuje, že co do množství talentu, jaký Mongolsko generuje, by na pomyslném světovém žebříčku figurovalo na čelném místě. Má sice nejmenší hustotu zalidnění, ale koncentrace talentu a umu na obyvatele je tu hojná a koreluje s intenzitou, jakou Mongolové uchovávají své tradice, odkaz svých předků, svou svébytnost, jazyk a kulturu.

Přijedete do vzdáleného kraje, jste pozván jako host na večeři a každý Mongol kolem stolu bude schopen kvalitně zazpívat či pronést strukturovaný projev spatra. Když mě například přivítali v centrální části Mongolska na odborném učilišti při předání českého mlékárenského zařízení, místní učitel počítačů během oběda zazpíval jednu z neznámějších mongolských skladeb stejně kvalitně jako profesionální operní pěvec. Tradice předávání legend dala vzniknout tzv. dlouhým písním. Hosté z celého světa obdivují hrdelní zpět Mongolů, jejich tradiční písně (téměř vždy jsou o matce či o přírodě), hru na morinchúr (koňské housle), či šanz (z Japonska známý jako sanšin, trojstrunný hudební nástroj s dlouhým hmatníkem). Skupina The Hu slaví úspěch vyprodanými sály po celém světě, v Česku teď již každoročně. V Ulánbátaru je jazzová scéna, kde v klubu Fat Cat excelují zpěvačka Jojo, Enji´s sisters a domácí kapela. Mimořádným zážitkem je každé vystoupení Oyundari, mongolské Édith Piaf. Na okraji zábavního parku je klub Nikiton, kde se přidáte ke generaci padesátníků, kteří u hudby stejnojmenné kapely vzpomínají na časy, kdy byli náctiletí, podobně jako my u kapely Elán nebo Olympic. Skladby Olympicu, Miro Žbirky, Nedvědů a dalších v Mongolsku také znějí v češtině/slovenštině v podání absolventů českých škol.

Absolventi každoročně oslavují český státní svátek (obvykle v ulánbátarské restauraci Ich Mongol) a když tu byl hostem frontman kapely Žlutý pes, Ondřej Hejma, doprovodila ho bezchybně místní kapela Šar Ajrag (Žluté pivo) známého zpěváka Ganchú. Hity skupiny Olympic jsou však v Mongolsku oblíbené i díky dalšímu absolventovi, Enchboldovi Očirbalovi, a jeho kapele Aizam. Určitě stojí za to poslechnout si na youtube něco z Voice of Mongolia, zaposlouchat se do originálních písní Dulgúna Bajasgalana, vystupujícího pod uměleckým jménem Magnolian, nebo skladeb kapely San Juniper, s výrazným zpěvákem Tegšbajarem a nesmírně talentovaným houslistou Bajarcengelem. Jednou z vycházejících hvězd mladší generace je zpěvačka Michelle, jejíž tatínek je Čech.

Mimořádnou osobností mongolské kulturní scény, uznávanou i za hranicemi Mongolska, zejména v Japonsku, je Dogmidín Sosorbaram (So). Není jen hercem a zpěvákem, ale také významným organizátorem koncertů a kulturních akcí. Nikdy nezapomenu na oslavu svátku Cagán sar v jeho bytě, kam celý večer a noc nepřestávali přicházet známí mongolští herci, zpěváci, komici a mistři na tradiční mongolské hudební nástroje. Když Mongolové uslyší jeho jméno, vybaví se jim předně jeho podání lidové skladby „Bílý východní měsíc“, ale i „Melodie sentimentu“. Mohl jsem nahlédnout do jeho pracovny, ve které dvěma stěnám vévodí knihovna. Nezapře umělce, neboť ve skříni je stovka délů a bezpočet párů originálních mongolských bot se zahnutou špičkou. Nízký stolek, kde v tureckém sedě Sosorbaram čte a píše. A citáty a vědomostmi, které čerpá ze všech těch knížek, obohacuje mongolskou veřejnou diskusi. Je suverénní, a nebojí se „foukat proti větru“. V Ulánbátaru to dnes například znamená, že se nebojí postavit před ruskou ambasádu a hájit Ukrajinu, i přes protesty lidí, kteří na něho házejí mouku nebo mu vyhrožují smrtí.

Mongolsko má i nadané skladatele vážné hudby pro symfonické orchestry. Například Nacagín Džancannorov napsal řadu nádherných skladeb a jeho „Mongolian melody“ jakoby Vás s větrem o závod hnala uprostřed stáda divokých koní podmanivou mongolskou krajinou. Nejednou jsme navštívili Mongolskou filharmonii i Státní operu. Z iniciativy českého velvyslanectví řídil dirigent Gansuch u příležitosti stého výročí české státnosti nezapomenutelný koncert ve Státní opeře s repertoárem Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. A došlo také na blok filmových skladeb Karla Svobody, které generace Mongolů narozená před rokem 1990, dobře zná. Národní umělec na morinchúr Čulúnbátar zahrál Dvořákovu skladbu „Když mne stará matka“ a Rusalka zazněla v podání sólistky Státní opery, paní Sodnomceren Mungunceceg, jedno z nejkrásnějších zahraničních podání, které jsem kdy slyšel.

Najdete tu zásobárnu vizuálního umění, tradičního i moderního. Jsou tu skvělí streetartoví umělci, mistři mongolské kaligrafie, designéři. Talent starších malířů, například Sančira, který studoval v Česku, nebo zástupců mladé generace (např. Bazaa, Zulaa, Azjargal DAZ Art) dal vzniknout krásným obrazům zachycujících život mongolského venkova, portrétů zdejších lidí, zachytil mongolské nedozírné modré nebe a unikátně jemně zelené letní pláně, či dusot divokých koní. Obrazy mongolských mistrů nejsou běžným suvenýrem. Zachycují, jak se tu kdysi žilo, jak se moderní život hlavního místa prolíná s životem na venkově a tradicemi.

Země se může pochlubit také nadanými sochaři. Díla Dena Barsboldta v Ulánbátaru, sochy Marca Pola, Beatles či Zoriga, mě nikdy nenechaly projít kolem, aniž bych se zastavil. Další absolvent české školy, Altan-Očir, je známým loutkařským režisérem a propagátorem loutkářství v zemi. Mongolové mají blíže k našim dřevěným loutkám, snad také díky maskám z lamaistických tanečních obřadů cam, než ke stínovému divadlu čínské a jihoasijské tradice.

Fenoménem jsou tu hadí ženy, jejichž um obdivují i daleko za hranicemi Mongolska. Nejde přitom o pouhé “lámání těla”, ale často je součástí show také odkaz na mongolskou tradici lukostřelby, kdy se hadí ženy vzepřou na rukou a s nohama nad hlavou střílejí šípy přesně do středu terčů. A když jsme u luků, na světě je málo míst, kde zakoupíte luk jako umělecké dílo s certifikátem: originálně vyřezávaný, vyráběný mistry podle staletých tradic, zdobený kostmi či rohy zvířat. A přitom nesmírně účinný.

Mongolští muži nejenže měří síly v tradičním zápase, ale mají mezi sebou skutečné umělce akrobaty a finalisty kulturistických soutěží. Viděl jsem vystoupení Lchagvy-Očira, který se vzpíral na jedné ruce pět metrů nad ledovou plochou bez jakéhokoli jištění a sítí. Jeho umění je dech beroucí.

Na mongolském venkově žije řada zručných řemeslníků, kteří vyrábějí umělecké předměty z kůže či dřeva, mimo jiné krásná koňská sedla, nejhodnotnější suvenýr z Mongolska. Není náhodou, že u nás zaměstnaní Mongolové umí ušít volant či kožené sedadlo do nejluxusnějších vozů a ručně dosáhnout milimetrové přesnosti. Jsou obecně zruční, protože zde je to vše na nich. Umí v přírodě improvizovat, vyrobit si sami nástroje a nářadí, a dát vzniknout unikátnímu umění.

Někdo kdysi řekl, že vše v Mongolsku je silné a odolné, fauna, i flóra, ale myslím, že nejsilnější je tu právě talent.

Autor je diplomat