Nazvat diktátorem prezidenta země, která se už tři roky brání agresi sousední jaderné velmoci, vyžaduje velkou dávku cynismu. Na síti X to dnes uvedl prezident ...
Většina vyjádření zástupců nové americké administrativy vyvolává v Evropě, včetně Česka, dost živelné reakce. A to i přesto, že jde zatím spíše o kakofonii občas protichůdných výroků než harmonický sborový zpěv. K řeči viceprezidenta J. D. Vance na mnichovské bezpečnostní konferenci se už vyjádřili snad všichni. Naopak zcela zapadl v Česku jiný Vanceův výrok: před 14 dny v rozhovoru pro Fox News hájil Trumpovu migrační politiku odvoláním se na katolickou doktrínu „řádu lásky“, tedy ordo caritatis. Přitom použití tohoto pojmu hodně vypovídá nejen o Vanceovi, ale i o novém světě, jehož se stává jedním z proroků. A je také dobrým vodítkem pro interpretaci jeho mnichovského projevu.
„Je taková stará – a myslím si velmi křesťanská – koncepce, že nejdříve miluješ svoji rodinu, potom svého souseda, potom svoji komunitu, pak spoluobčany ve své zemi a teprve pak můžeš se soustředit na celý zbytek světa,“ prohlásil Vance a na síti X pak v reakci na kritiku, že to „nezní příliš křesťansky“, odepsal „vygooglujte si ordo amoris“ (spletl se, svatý Tomáš Akvinský hovoří o ordo caritatis). Vanceův výrok rezonoval hlavně v katolických kruzích po celém světě, kde se rozpoutala živá debata na téma, zda lze použít tuto koncepci na obhajobu politických kroků, jako je deportace ilegálních migrantů. Nakonec se do věci vložil i papež František, který v dopise americkým biskupům – v jasné narážce na viceprezidenta – nazval „opravdovým řádem lásky“ příběh milosrdného Samaritána a „budování bratrského společenství, otevřeného všem, bez výjimky“.
Nechme teď stranou teologické debaty, nakolik americký politik zachoval smysl původní koncepce. A také to, co by řekl o papežových slovech Tomáš Akvinský, který podobně jako většina katolické tradice bez problémů dokázal spojit univerzalistické poslání křesťanské lásky s představou světa rozděleného na politická společenství, jež usilují v první řadě o společné dobro svých občanů. „Velký návrat“ této – i v rámci katolického světa pozapomenuté – koncepce vypovídá o dějinném momentu, ve kterém se nacházíme.
Vanceův ordo caritatis je ve své podstatě doktrínou zdravého rozumu, s níž bude v osobní hierarchii hodnot těžko někdo polemizovat. Problém nastává, když ji povýšíme na princip, který organizuje fungování společnosti či rozhodování politiků. Vychází totiž z koncepce národa a státu, kterou stále více lidí považuje za překonanou, ačkoliv málokdo to řekne otevřeně. Občanská a koneckonců i lidská práva – ač si můžeme myslet cokoliv o jejich univerzalitě – byla historicky garantována nikoli Chartou OSN nebo Listinou základních práv EU, ale jednotlivými státy a jejich vládami, které jediné jsou schopny zajistit jejich vymáhání. Přesto stále častěji slyšíme, že právní stát či lidská práva jsou idejemi, které ztratily svoji vazbu na konkrétní teritorium, občanství a vládu, jež je garantuje. Před několika dny římský soud přikázal Itálii přivézt zpět 43 migrantů, kteří byli transportováni do Albánie, kde měli mimo území EU čekat na výsledek azylového řízení. V přístavu v Bari na ně čekala delegace provinční (opoziční vůči vládě Giorgii Meloniové) samosprávy a nevládních organizací: byly slavnostní projevy a ceremonie a dav aktivistů skandoval: „Žádné hranice, žádné národy. Stop deportacím!“
Dosud se v debatě o nové Trumpově administrativě všude skloňovalo téma návratu imperialismu do mezinárodní politiky. Vanceův přístup je ovšem signál, že se do centra debaty vrací i koncept (politického) národa a národního státu jako základ pro fungování demokracie a legitimizace vládnutí. Právě v tomto duchu byl veden už zmíněný Vanceův mnichovský projev, v němž nabádal evropské lídry, aby začali poslouchat hlasy vlastních občanů spíše než všemožně omezovat jejich možnost zasáhnout do politického směřování.
V Mnichově propojil Vance toto téma s otázkou migrace. Liberální individualismus se pocitu komunity, navíc postavenému na „iracionálních“ motivech, jako je společná („národní“) identita, silně bránil a vnucoval, abychom se na migraci dívali čistě technicky – jako na náhradu chybějících pracovních sil jejich importem zvenčí. Anebo čistě humanisticky – jako na neomezenou povinnost „pomoci potřebným“, v níž ohledy na vlastní dobro byly bagatelizovány či označovány za stydlivý projev „starého myšlení“. Naopak druhá strana sporu často sklouzávala k jednoduchému „strachu“ nebo „nenávisti“ k cizímu. Ve Vanceově „nemůžeme ignorovat vůli lidí v otázce, kdo má mít právo být částí našeho společenství“ se ozývá výzva k nalezení rovnováhy mezi těmito přístupy.
Návrat zpolitizované verze ordo caritatis je prostě voláním po obnově „bezpečnosti“ v kulturním či společenském smyslu. Klíčovým problémem dnešního Západu není totiž pocit existenciálního ohrožení ve vojenském smyslu. Nebudeme si nic nalhávat, tento pocit ve vztahu k Rusku většinově sdílejí maximálně Poláci a Baltové, možná menší část české společnosti. Není to ani pocit fyzického ohrožení spojený s příchodem lidí z jiných kulturních okruhů, i když některé společnosti mají k tomu stále více důvodů. Hlavním motorem politických změn, které otřásají kontinentem, je ztráta pocitu „kulturní“ bezpečnosti, způsobená překotnými změnami ve struktuře západoevropských společností, především v důsledku masivních migračních procesů. Tento pocit ztráty „pocitu domova“ nahrává polarizaci veřejné debaty a též úspěchu radikálů, kteří na složité otázky dávají jednoduché odpovědi. Hlavně v situaci, kdy v podstatě až donedávna přetrvával pocit, že otevřená diskuse na téma problematických aspektů migračních politik je v podstatě zapovězena.
Klíčovým momentem Vanceova projevu v Mnichově byla konstatace: „Slyšel jsem zde opakovaně, že se musíte bránit. Ano, je to důležité. Ale tím, co se zdá méně jasné – mně a mnohým v Evropě –, je: Co chcete hájit a proč?“ Lze v tom slyšet echo výroku G. K. Chestertona, že nejde o to, aby dobrý voják „nenáviděl to, s čím bojuje, ale aby miloval to, co hájí“. Jeho slova byla výzvou k tomu, znova definovat, co dělá domov domovem. Tedy co dělá Evropu Evropou. V podstatě banální. Přesto je v hledání odpovědí evropská společnost, mimochodem stejně jako ta americká, beznadějně rozdělená. Když se díváme na reakce na Vanceův projev, případně na události, jako je extatická ceremonie „vítání“ deportovaných žadatelů o azyl v přístavu v Bari, lze jen těžko očekávat, že se konsenzu v této věci brzy dočkáme.
00:01
