Z Prahy do Terezína to vlakem netrvá déle než dvě hodiny. Autem ještě míň, ale historie spojila Terezín s vlaky, i když tam žádné nádraží není. To až dva roky před koncem války postavili židovští vězni ze stanice Bohušovice nad Ohří do terezínského ghetta vlečku. Zůstaly tam po ní zbytky kolejí a na místě, kde končilo překladiště, domek s bronzovým reliéfem. Ty koleje se tam nepostavily kvůli pohodlí, ale kvůli větší efektivitě transportů a také proto, že když Židy odváželi z Terezína na východ, tak aby to budilo méně pozornosti a rozruchu, než kdyby šli pěšky těch pár kilometrů po cestě.
Já jsem teď v Bohušovicích vystoupil, se mnou ještě asi čtyři cestující. Nádraží je už pár let zabalené do zateplovací krabice, která zcela setřela autentickou ošklivost stanice, díky níž si bylo možné aspoň trochu představit, jak to tehdy bylo. Jak asi? Vlak zastavil a lidé se vyhrnuli ve zmatku na nástupiště, ať přijížděli odkudkoli (v Praze z Holešovic od Veletržního paláce), byli vyčerpaní, otřesení, zvlášť starší lidé jako omráčení. A všichni vyděšení, ale možná také zvědaví, co se bude dít a jaké to bude.
Drželi se jeden druhého a zavazadel, která jim brzy začali šacovat. Čekala je česká policie v zelených uniformách, židovská policie (Ghettowache) s podivnými čepicemi, několik esesáků včetně dr. Siegfrieda Seidla, prvního velitele terezínského „koncentračního tábora“, což je ovšem termín, který Němci pro Terezín nepoužívali. Ti tomu říkali Ghetto nebo Judensiedlung Theresienstadt, židovské sídliště Terezín.
Kdo přijde do města sevřeného cihlovými náspy a obřími příkopy josefínské pevnosti („Vlasti k obraně, matce ke cti“), může se hned orientovat. Geometricky vyměřené ulice, velké obdélníkové náměstí (jmenuje se pořád Čs. armády): tady Němci připravili v červnu 1944 maškarádu pro inspekci Červeného kříže, trávníkem a růžovými keři ho vyzdobili, cestičky pískem posypali, Židé se po nich procházeli, když byli unavení, sedli si na lavičky. Pak inspekce odjela a za pár týdnů zas poslali 18 tisíc Židů do Osvětimi. Vpravo je budova záložny, tam bylo táborové velitelství SS, fajnoví páni, někteří sadisti, ale jinak kulturní lidé. Naproti je empírová radnice, tam v rámci možností se činily židovské úřady ghetta, tam měl stůl první „židovský starší“, jak se mohla ta funkce jmenovat (Žid nemohl být „předseda“, natož „vedoucí“), Jakob Edelstein. Bylo mu čtyřicet, mnoho českých Židů ho znalo jako předválečného funkcionáře židovských spolků a organizací, dnes by se řeklo aktivistu sionistického hnutí v Československu. Edelstein byl člověk diplomacie a vyjednávání, muž zcela pacifisticky a demokraticky založený, od pohledu dobrák s kulatými brýlemi a s rysy vhodnými pro antisemitské karikatury. Několikrát týdně se stýkal s Němci, vždycky se mu předtím udělalo špatně, zbledl, musel na toaletu, pak se upravil a šel vyjednávat. Když přijížděly transporty, což bylo zhruba dvakrát týdně, chodil je „vítat“ na bohušovické nádraží. Pohled na pohublého tlouštíka Edelsteina možná některé vyplašené Židy na chvíli uklidnil, že přece jenom jsou mezi svými, že to nějak půjde. Také Edelstein nejdřív doufal, že to nějak půjde. Vlastně dlouho v to doufal.
O Edelsteinovi napsala vynikající knihu Ruth Bondyová, izraelsko-česká spisovatelka, překladatelka, novinářka. Do Terezína ji poslali jako osmnáctiletou, na podzim 1944 ji odvezli do Osvětimi, kde ji zachránilo, že Němci potřebovali otroky na odklízení trosek ve vybombardovaném Hamburku, konec války přežila s tyfem v Bergen-Belsenu… To jí bylo dvaadvacet a život začínal. O sobě napsala biografii, která se jmenuje Víc štěstí než rozumu. Překládala z češtiny do hebrejštiny: Haškova Švejka, Poláčka (toho znala z Terezína), Vančuru, Viewegha… Opravdu úžasná žena. Mě s ní seznámil Tomáš Pěkný, můj mentor a přítel, který knihu Jakob Edelstein editoval pro nakladatelství Sefer, kde vyšla v roce 2001. Myslím, že to je základní kniha o židovské tragédii a o osudu Židů v Čechách a ve střední Evropě. Valná část se samozřejmě odehrává v Terezíně, v městě, které „Führer daroval Židům“, ve městě, které se mělo stát „soběstačným“, mělo být útočištěm Židů, jak tomu chtěl věřit Edelstein, ale stalo se jen přestupní stanicí na cestě do záhuby.
Německá „idea“ ghetta pro všechny Židy z protektorátu se rodila během léta 1941, rozhodnutí, že to bude Terezín, padlo až v listopadu, Adolf Eichmann se tam byl osobně podívat, byl spokojený, pevnostní město se mu líbilo. Židovští funkcionáři toho moc namítat nemohli, ale snažili se to brát jaksi z lepší stránky: lepší do nějakého města ne zas tak daleko od Prahy než někam na východ, první transporty do Polska a dál už začaly. A tak se to rychle rozjelo. Edelstein přijel do Terezína na začátku prosince roku 1941, spolu s ním dvaadvacet členů pražské židovské obce. Od listopadu tu bylo už přes tisíc prvních židovských mužů, první dva transporty, které dostaly název Aufbaukommando, tedy oddíly výstavby, vyjely z Prahy a sestavovala je židovská obec. Byli to mladí kvalifikovaní muži, zedníci, tesaři, pekaři, kamnáři a další… Měli si vzít osobní věci a jídlo na několik dnů. Také jim Němci slíbili, že se budou moci vracet na víkend domů. Samozřejmě už se nikdy z Terezína nevrátili. Naprostá většina z nich byla z Terezína deportována do Osvětimi.
Edelstein a jeho přátelé manévrovali se zavázanýma očima ve velmi těsné kleci. Byli vydáni úplně do rukou svého nepřítele: ten mohl všechno, oni nic. Zbývala pouze taktika, riskantní diplomacie, silné nervy a zdržování. „Bojujeme o čas,“ odpovídal Edelstein na výtky, že spolupracuje s Němci. Jejich nejsilnější karta byla, že se snažili přesvědčit nacistické úřady o užitečnosti „produktivního ghetta“ pro válečné hospodářství. Tedy že budou Němcům užiteční mnohem víc tady, než když je pošlou někam na východ. Jenže nacistické „priority“ byly jiné a ani hrozba válečného zhroucení nezabránila v uskutečnění jejich hlavního plánu: zabít všechny Židy, vyhladit celý židovský národ.
Nejspíš to tušili i oni, ale nedovedli si to představit. Chovali se proto v beznadějné situaci tak, jako by se dalo něco dělat. Tedy zachránit možnost, že se s Němci půjde dohodnout a že bude možné se situaci – zajisté hrozivé – přizpůsobit. Celá terezínská židovská tragédie byla vlastně o tom, že Židé se chovali, jako by pokračoval svět před existencí táborů smrti, zatímco Němci již náleželi nové éře, v historii lidstva zatím neznámé: éře, v níž jsou továrny na smrt nejen možné, ale už se v nich pracuje.
Jakob Edelstein byl na podzim 1943 v Terezíně zatčen a se svou rodinou transportován do Osvětimi. Tam byl půl roku nato popraven. Nepřežila ani manželka Mirjam, ani syn Arje. Zkrášlování ghetta pro Červený kříž se tedy nedožili. Z Terezína bylo na východ posláno 60 382 osob, přežilo 3097. Do Terezína odvezli 5837 dětí z protektorátu, deportováno bylo 4912, přežilo 245. „Ráda bych řekla, že Edelstein a všechny děti zemřeli pro něco: pro židovský stát, pro lepší budoucnost. Ale se vší poctivostí tak nemohu učinit. Zemřeli, protože jim nebylo dáno žít,“ napsala Bondyová.
Jedno z těch zavražděných dětí byl Petr Ginz, čtrnáctiletý šéfredaktor terezínského časopisu Vedem. Hoch, jenž namaloval slavný obrázek měsíční krajiny, který shořel při havárii raketoplánu Columbia v roce 2003: izraelský astronaut Ilan Ramon ho vzal s sebou do kosmu a už tam s ním zůstal. V domě, kde žili, je Muzeum ghetta, předtím, do roku 1990, tam měli Muzeum SNB a revolučních tradic severočeského kraje. Snad jako výsměch. A u řeky, kousek za městem, je místo, odkud nacisté rozkázali v listopadu 1944 vysypat do Ohře dvacet tisíc papírových krabic s popelem obětí ghetta. Zřídit výkonné krematorium byla jedna z prvních starostí terezínského velitelství. Z toho místa je pěkný pohled na kopce Českého středohoří: trochu ty dávné sopky připomínají horské tvary z té Ginzovy vesmírné kresby. Jejíž prach létá ve vesmíru.
00:01
