Polyamorie se možná stane novým normálem, říká režisérka Počtová

Už 16. února vstoupí do českých kinosálů nový celovečerní dokument Šťastně až na věky od režisérky Jany Počtové. Snímek reflektuje témata jako je polyamorie, otevřený vztah, trend internetových seznamek nebo milenecké poměry v dnešní době. Dokument byl oceněn Diváckou cenou a Cenou studentské poroty na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě 2022 a mapuje různé podoby vztahů a lásky v dnešním světě. Tyto vztahy, které reflektuji, se možná brzy stanou normálem, říká režisérka v rozhovoru pro deník Echo24.

Dokumentaristka sleduje čtyři příběhy lidí, kteří hledají štěstí, lásku, sex a partnerský život jinak, než je běžné. „Jak vypadají partnerské vztahy 21. století? Přestává monogamní model muž a žena v dnešní době stačit? Nejsou podoby lásky ve skutečnosti rozmanitější než ty, které společnost akceptuje jako normu?“ ptá se ve filmu režisérka Jana Počtová.

Už roky se zabýváte milostnými vztahy a tématy s nimi spojenými. Co vás na nich nejvíce fascinuje?

To téma si mě našlo samo. Vždycky mě bavilo s lidmi mluvit, mám je ráda a baví mě poslouchat jejich příběhy. Zajímají mě lidi obecně. A právě mezilidské vztahy jsou jedno z nejsilnějších témat a je to něco, co je pro nás pro všechny důležité. Partnerské vztahy silně ovlivňují naše životy, a proto se staly tématem, které se snažím systematicky zpracovávat.

Váš nejnovější film Šťastně až na věky, který se chystá do českých kin, je vyvrcholením vaší vztahové trilogie. V čem se liší, nebo naopak doplňuje předchozí dokumenty Generace Singles a Nerodič?

Liší se samozřejmě tématem, které zpracovávám. Ale forma celé trilogie zůstává stejná. Pro mě je důležité jedno základní východisko a v tom se neliší ani jeden díl. Vždycky se snažím zpracovat určité vzorce, atypické vztahy či uskupení, které se ještě nestaly většinovými a masovými, ale ve společnosti již existují. Když jsem točila dokument Generace Singles, tak to byl v té době určitý fenomén. Dnes by toto téma ale nikoho asi už nezajímalo, jelikož se to stalo běžnou realitou. Ani Nerodič by dneska nebyl tak aktuální, jako během premiéry. Už jsme si na různé formy rodin zkrátka zvykli. A historie této trilogie ukazuje, že tyto vzorce se většinou během pár let stanou něčím, co přestane překvapovat a stane se běžnou součástí široké společnosti.

V dokumentu se zabýváte aktuálními fenomény moderních vztahů: polyamorie, otevřené vztahy, monogamie, internetové seznamky, apod. Nebála jste se, že se do filmu promítne váš osobní názor na toto téma?

Já na podobné věci asi ani nepotřebuju mít názor. Obecně se snažím neodsuzovat a různé formy vztahů moji svobodu nijak neomezují a neubližují mi, tak proč to jakkoliv soudit. A obecně ve své práci se samozřejmě snažím být nestranná - na tom je celá filmová trilogie založená. Nechci věci nálepkovat, jelikož v dnešní době má každý názor na všechno Všichni jsou na všechno odborníci a mají pocit, že každého jejich názor zajímá. Proč by mělo někoho zajímat, co si myslí nějaká Počtová z Malé strany? Snažím se pouze ukázat a zprostředkovat divákům určité formy vztahů, o kterých málokdo ví. Samozřejmě když si pak občas čtu nějaké komentáře třeba právě k tématu polyamorie, tak se mi často zvedá tlak. A není to kvůli odlišnosti a pluralitě názorů, ale kvůli těm vulgaritám a nenávistným komentářům, co lidé v pohodlí domova vypouští do veřejného prostoru. Někdy si říkám, že je mi líto, v jaké společnosti žiju.

Jak se odráží dnešní frenetická, zrychlená a uspěchaná doba ve vztazích?

To je otázka spíše pro sociologa či psychologa, ale z mého laického názoru si odvozuji, že dnešní doba je jiná než doba našich rodičů a už úplně jiná než doba našich prarodičů. A tahle rychlá změna se nutně musí někde odrážet. A co je větší lakmusový papírek společnosti, než naše vztahy. Dříve si byly lidé schopni rozumět v rámci několika generací. Dnes je to ale velmi často tak, že dnešní generace rodičů už není skoro schopna rozumět ani vlastním dětem. To dříve vůbec neexistovalo. Rozdíly a vývoj společnosti směřuje velmi rychlým tempem k individualizaci. Ale to neříkám nic nového.

Ve vašem dokumentu vystupují představitelé polyamorického či otevřeného vztahu, milenka nebo silně věřící zástupci tradiční rodiny. Jakým způsobem jste hledala a vybírala své protagonisty?

Nadefinovala jsem si určité typy vztahů, které chci ve filmu zaznamenat a ty jsem pak hledala. Chtěla jsem se zabývat polyamorním svazkem, otevřeným vztahem a fenoménem seznamek. Přišlo mi třeba zajímavé, že v dnešní době se podle průzkumů až 35% lidí seznamuje se svými partnery skrze seznamovací aplikace. Během ročního vývoje jsem se setkala s asi 60 lidmi. Nakonec jsem vybrala pět finálních podob vztahů, kteří měli potenciál budoucího dramatického vývoje pro celovečerní dokument. Dva jsem oslovila osobně a tři se ozvali sami.

Jedna z vašich protagonistek, Miroslava, kterou opustil manžel, tak představuje svět internetových seznamek. Proč jste si vybrala představitelku střední generace, když je trend seznamek nejvíce rozšířený především mezi mladou generací?

Není to pouze žena hledající lásku na internetu, ale také žena, které se rozpadl vztah ve kterém jsou děti. Skrze její příběh se mi podařilo do filmu dostat zároveň i příběh o tom, jak může vypadat třeba to, když “šťastně až na věky” nedopadne. Její bývalý manžel ji opustil na prahu padesátky a ona se snaží znovu nastartovat svůj milostný život. V takto citlivém věku se žena stává neviditelnou, její pole možností najít si partnera se extrémně snižuje. Zatímco u mužů tento problém zas tak palčivý není. Padesátiletý svobodný muž si může najít ženu, které je 30 - 60let. Pro nikoho to nebude moc divné a lidi se na něho nebudou dívat skrze prsty, je to vlastně celkem běžný model. Žena s mladším partnerem ale vzbuzuje otázky a většinou se za podobným párem lidé na ulici otočí. A většinou si taky řeknou, že je to divné. Postava Miroslavy mi tedy nabízela mnoho témat v jednom.

Zajímavá je také představitelka milenky Dagmar. Jak se hledá milenka, která o svém utajovaném vztahu promluví na kameru?

Dagmar se mi ozvala sama. Milenky tu jsou zhruba od té chvíle, kdy jsou tady vztahy mezi mužem a ženou. Ale zároveň se o tomto tématu skoro nemluví. A pokud ano, tak velmi povrchně. Myslím si, že být milenkou není rozhodně výzva, je to v životě spíše obrovská smůla. Existovat v mileneckém vztahu je extrémně těžké a přináší to spoustu frustrace. Jak říká sama protagonistka: Nikdo není na straně milenky.

Na festivalu MFDF v Jihlavě dostal dokument Šťastně až na věky Cenu studentské poroty a Cenu diváků. Čím si myslíte, že film zaujal širokou diváckou obec a ocenili ho zástupci mladé generace?

Asi kvůli tomu, že je to film o vážných věcech, ale přesto nepřestává být vtipný a svým způsobem se dá označit i za komedii. A navíc myslím, že snímek mluví o věcech příznačných pro tuto dobu. Je to něco nového a neprozkoumaného, ale zároveň intimního a hlubokého. Úspěch u mladého diváctva nás velmi pozitivně překvapil, nečekali jsme to. Ten film jsme původně zamýšleli především pro cílovou skupinu žen kolem 30 - 50let. Ale jsme rádi, že ho takhle pozitivně vnímají i mladí lidé. Téma mladé generace v dnešní době je hodně o hledání identity, ztotožňují se s věcmi, které byli a stále jsou pro tu naši generaci tak trochu v mlze. Mluvím třeba o nebinaritě, polyamorii, apod.

Máte velmi pestrý záběr v rámci dokumentární tvorby: kromě vztahových dokumentů jste natočila až dobrodružně laděný dokument K2 vlastní cestou, cestopisnou sérii Na cestě nebo dokument o přírodní katastrofě na Hodonínsku Tornádo - rok poté. Podle čeho si vybíráte témata ke zpracování?

Může to vypadat jako velký rozptyl, že dělám dokumenty o vesnické architektuře, portréty filantropů až po cestopisy a vztahové dokumenty, ale všechno se točí kolem jednoho tématu - okolo lidí. Třeba dokument o tornádu na Moravě byl zase jenom o lidech, protože to byl portrét tragické události a mě zajímalo jak to zasáhlo do života místních. No a cestování obecně miluji a cestopisy mě extrémně baví. Ráda si sbalím batoh a odjedu někam na druhý konec světa, sednu si tam do autobusu na pytel sušených ryb a vstřebávám zážitky. Umím tam být asi nejvíc “tady a teď”.

A obligátní otázka na závěr, co chystáte do budoucna?

Můj nový film by měl být o cestovním deníku mého dědečka, který v roce 1937 vyjel na kole na dobrodružnou cestu po Evropě, která se v tu dobu nacházela na pokraji války v tom nejbouřlivějším a nejživějším období. Vyrazil z pražského Náměstí Bratří Synků a přes Rakousko, Německo, Itálii dojel až do Francie, kde bylo jeho cílem legendární Expo v Paříži. Na drobných příbězích mladého kluka toužícího po nevšednosti velmi citlivě zaznamenává proměnu Evropy a všude viditelnou propagandu. Já bych ráda jela v dědečkových stopách a zkusila popsat tu dnešní Evropu. Zásadní premisa je pokusit se najít, kde a v čem je ta naděje Evropy. Když tenkrát ty věci, samozřejmě z dnešního poučeného pohledu, byly tak očividné a zlo tak viditelné a lidé stejně netušili co se chystá, tak co nejsme schopni vidět dnes?

Dokumentární snímek Šťastně až na věky bude mít premiéru v tuzemských kinech 16. února.