Mezi Májem a Káčou aneb Proč žít

KOMENTÁŘ

Mezi Májem a Káčou aneb Proč žít
Jiří Peňás se v komentáři věnuje interiéru a využití bývalého obchodního domu Máj. Foto: Tomáš Novák
2
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Copyright 2024 © Echo Media, a.s. © ČTK. Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.Provozovatelem serveru je Echo Media, a.s., se sídlem Křížová 2598/4d, 150 00 Praha 5, Česká republika • IČ: 02581574 zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod spisovou značkou B 19589.

Člověk si občas položí otázku, jestli se v naší době dá ještě trochu důstojně žít. Tedy člověk třeba jako já. Jestli už pomalu není čas to nějak nenápadně zabalit, odebrat se kamsi do savany, jako starý slon pomalu složit kosti, posloužit jako biologický materiál pro jiné tvory nebo spíš pro kedlubny, což by byla konečně užitečná recyklace, kterou by si nemusel vyčítat. Nebo jako Seneca si sednout do vany, samozřejmě v takové té tóze, jak do senátu, a chvíli se tam šplouchat a pak jako ten Seneca vzít kudličku a šmik šmik…

 

Ale to je míněno jen velmi teoreticky, člověk ve skutečnosti až na výjimky lpí na životě, neboť život je jediná forma existence, kterou si dovede jakžtakž představit, všechna jiná skupenství jsou jen velmi teoretická a špatně se z nich vrací zpět. Kromě toho život je obvykle provázený blaženými a příjemnými pocity, nebo se aspoň do nich chce člověk vrátit a zažít je znovu, z čehož plyne ta ochota se znovu den co den probouzet a znovu do toho jít. Třeba mě už měsíc bolí koleno, které mi operovali, aby mě nebolelo, čímž už doba, kdy mě před tou operací bolelo, je kratší než ta po operaci, kdy mě pořád bolí, z čehož by mohlo plynout, že jsem udělal chybu, když jsem si ho nechal operovat. Ale já přesto věřím, že to chyba nebyla, a doufám, že to jednou přestane a život bude zase blažený, jako většinou byl a je.

Ale stejně to na člověka občas přijde. Lze třeba s důvěrou žít v časech, kdy kam sáhne, na co pohlédne, hned by to radši nechtěl vidět? Třeba nový interiér bývalého obchodního domu Máj, což tedy viděl jen na fotografiích, ale stačí, aby si zase uvědomil, že jeho představy, jak asi vypadá peklo, jsou pro mnoho, asi by asi dalo říct většinu, jeho spoluobčanů naopak zhmotněním ráje. On samozřejmě ví, že to zábavné inferno není vůbec pro lidi, jako je on, ale skutečnost, že se uprostřed města, o kterém má pořád určité iluze, že je to město v nějakém smyslu výjimečné, ba vznešené, vyskytne něco takového, ho sráží do stavu blízkého zoufalství.

Nebo z jiného soudku. Po všech turbulencích na české umělecké scéně je čím dál patrnější, že jako vítězný reprezentant současné estetiky z nich vzejde umělecká striptérka Káča, proti níž osobně člověk nic nemá, ba mu je svým způsobem sympatická (můj body index taky vysílá varovné signály), ale jako představitelka ducha doby válcuje všechno, co mu je v umění blízké, srozumitelné a, pateticky řečeno, drahé. Ale taková je doba, vkus a idea a nic s tím nenadělá.

Nebo přece. Bude to ignorovat, smíří se s tím, že jeho svět je jinde. Vy starší a pokročilí si jistě pamatujete na poslední scénu z Allenova filmu Manhattan, mého asi nejmilejšího filmu vůbec. Umím ho nazpaměť. Woody si tam lehne na gauč a začne si rekapitulovat, proč má smysl žít… A začne: Groucho Marx… hm, a Willie Mays (to byl slavný baseballista) a druhá věta symfonie Jupiter… a nahrávka Potato Head Blus od Louise Armstronga… švédské filmy, Citová výchova od Flauberta… Marlon Brando, Frank Sinatra… ta neuvěřitelná jablka od Cézanna… krabi v restauraci Sam Wo… Tracyina tvář…

Ne, život je blažený a sladké je žít.

×

Podobné články