Musíme být připraveni bránit se zlu

Je jeden důležitý aspekt bestiálního útoků palestinských teroristů z hnutí Hamás na nevinné civilní obyvatele Izraele, který zatím pochopitelně není předmětem primární pozornosti. A to je selhání věhlasných izraelských tajných služeb a obraného systému Izraele, který se jevil jako nejdůmyslnější ze všech.

Pokud nebudeme žít v totalitě, autoritářské společnosti, budeme chtít zachovat jistou míru svobody, žít v demokratické společnosti, nebudeme schopni ubránit se všem útokům civilizačního nepřítele. Mnohá evropská města jako Madrid či Paříž a ani Spojené státy americké nebyly schopny zabránit atakům teroristů, z nichž nejničivější byl ten z 11. září roku 2001 na centrum New Yorku.

Izrael byl před masakrem civilistů v sobotu 7. října 2023 zmítán vnitřními politickým boji, psal o tom například Ondřej Šmigol na stránkách Týdeníku Echo, jak se demograficky mění a názorově rozděluje izraelská společnost.

Od března letošního hlavní město Tel Aviv zažívalo masové protesty proti justiční reformě nově vzniklé vlády Benjamina Netanjahua. I v Izraeli zaznívala varování, že vnitropolitické spory mohou ohrožovat bezpečnost země. Nikdo jich ale příliš nedbal. Společnost se soustředila na vnitřní spory a v Izraeli trochu zapomněli, co je ohrožuje a má spojovat.

Po posledních útocích palestinských teroristů, oprávněně srovnávaných s krutostí Islámského státu, si izraelská politická reprezentace uvědomila vážnost situace, opozice se spojila s vládu a vytvořila národní jednotu v boji s vnějším nepřítelem, který ohrožuje existenci občanů, jejich společnost, ale i samotnou existenci demokratického, civilizovaného státu. A vyšetřování, kdo obranu země fatálně zanedbal, a především kdo za ni nese odpovědnost, se určitě vrátí, až bude příhodný čas.

My v Česku naštěstí řešíme více existenční než existenciální problémy, inflaci, zdražování energií, vysoké ceny potravin, nedostatek bytů a rostoucí nájmy. Kulturní války, ve kterých se lidé ztrácejí v elementární otázce, jestli jsou muž, nebo žena, jakou mají sexuální orientaci, jaká je role rodiny a jak má vypadat výchova nastupující generace, ještě nedosahují zničujících rozměrů jako v některých západních zemích. Neřešíme radikální enklávy, pro které jsme bezvěrci, jež je nutné obrátit na víru, či podřezat, jako ve Francii, Německu, Švédsku nebo Anglii. Ani tam to nemá fatální rozměr, i když každá nová dekáda třeba právě od 11. září 2001 je jiná, více znepokojující.

Řešíme pseudohumanismus, vciťování se do utrpení jiných, jež může být ve svých důsledcích legitimizací zla a pro samotnou svobodnou existenci jednotlivce zničující. Musíme vědět, co chceme, v co věříme a že musíme být připraveni naše hodnoty bránit. A musíme včas poznat, kdy jsou ohroženy.