Po covidu jsme smrt exportovali na Východ

Ne že bychom museli dávat Němcům ve všem za pravdu, ale tady si jimi pomůžeme. Společnost pro německý jazyk pravidelně vyhlašuje slovo roku a tím slovem pro rok 2022 se stala typicky německá složenina Zeitenwende. Tedy „přelom epochy“. Není to jistě nic překvapivého, často se po nějaké události říká, že znamenala přelom: listopad 1989, 11. září 2001, hospodářská krize 2008…

Všechno už tu bylo a – všechno se nějak stabilizovalo. Ale není to, čím svět prochází nyní, po covidu a po ruském útoku na Ukrajinu, přece jenom jiné? Nejsme nyní opravdu na rozhraní časů? K tomu se v Salonu Echa sešli spisovatelky Iva Procházková a Petra Hůlová a jejich kolegové, Ondřej Neff, Stanislav Komárek a Petr Stančík.

Procházková: Myslím, že když budeme chtít, tak každá doba působí dojmem, že se v ní něco láme. Pokud jde o to slovo Zeitenwende, změna doby či přelom epochy, tak to slovo poprvé použila Angela Merkelová v souvislosti s ruským vpádem na Krym, tedy v roce 2014. Takže tak úplně nové není. A ona tím pojmenovala skutečnost, že byl porušen evropský úzus, který se do té doby považoval za nedotknutelný, a že nyní nám nezbývá než na to reagovat. To, jaká reakce přišla či nepřišla, je jiná věc. Já osobně jsem si to, že se něco mění, uvědomila, když jsem si přečetla nebo slyšela, už nevím, Putinův projev na mnichovské bezpečnostní konferenci v únoru 2007. Teď jsem si ho znovu pustila, je celý na YouTube, a skutečně, tam byla ohlášena „změna času“. Toho, kdo to vzal tehdy vážně, vlastně budoucí vývoj nemohl moc překvapit. Čili ta „změna času“ se ohlašovala už delší dobu.

Komárek: Osobně jsem si „změnu času“ naplno uvědomil počátkem roku 2020. To k nám přišel z Číny covid. To mi došlo, že jde o počátek obrovské změny a že jsme nastoupili na nějakou obrovskou šikmou plochu, po které začíná svět opět sjíždět dolů do neznáma. To, co prožíváme dnes, by se dalo nazvat jako pokračování téhož. Covid podle mě odhalil, že je západní společnost, ale nejen ona, zase jednou posedlá smrtí. To, co jsme po celá poválečná léta vytěsňovali, se nám vrátilo se vším všudy a najednou jsme si se vší ostrostí uvědomili, že umřeme, že smrt je tady všude. A je, myslím, velmi příznačné, že utnutí té covidové psychózy přišlo přesně se začátkem války na Ukrajině. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jsme smrt vyexportovali na Východ, tudíž se jí tolik nemusíme obírat tady.

Profesor Komárek v sobě nezapře jungiána… Ale není to s tou posedlostí smrtí na moderním Západě permanentní?

Komárek: Ne, myslím, že třeba o atmosféře kolem roku 2000 by se to říct nedalo. To bylo opravdu jiné.

Neff: K té změně času nebo epochy… V dětství jsem miloval knihu Ludvíka Aškenazyho Černá bedýnka. Jednak tam byly nádherné fotky a pak to byl krásný text. V jednom z nich se praví, že lidé se dělí na ty, kteří se narodili před válkou, za války nebo po válce. A zásadně se tím liší. Třeba pro mé rodiče to platilo naprosto, ti se oba narodili před první světovou válkou, byli to lidé zcela zakotvení v první republice a do konce života si tuhle danost nesli. Byli to úplně jiní lidé, než jsem pak v životě potkával. Já jsem se narodil v roce 1945, takže jsem byl přirozeně poválečná generace. A pak léta plynula a toto rozdělení přestávalo mít smysl, protože naštěstí žádná velká válka nebyla. A teď ji tu máme a myslím, že bude tvořit znovu generační předěl. A podobně jako profesor Komárek si kladu otázku, jestli existuje nějaká souvislost mezí ní a covidem. Nedovedu zatím na to odpovědět. Paní Procházková má pravdu, že na té mnichovské konferenci Putin vlastně vyhlásil program: Rusko se znovu bude hlásit o svá velmocenská práva. Ale je otázka, jestli by se odvážil podniknout invazi, kdyby neviděl, jak se Západ sesypal z covidu… Takže ano, přelomová doba je v tom, že se ukázalo zaprvé, že válka je možná, a zadruhé, že ten nesmírně složitý a komplexní stroj, sestávající z výrob v Číně, tisíců plujících lodí a milionu transakcí, je mnohem křehčí, než jsme se domnívali, že je to vlastně domeček z karet. Neříkám, že se zhroutil, ale zhroutila se důvěra v to, že je z betonu. Vidíme, že není z betonu, je z karet.

Stančík: Mě na té změně ani nic zvláštního nepřipadá. Myslím, že ani pan Putin nic vyhlašovat nemusel, protože to, co se děje, je prostě jen pokračování staré imperiální politiky Ruska, na které se za staletí nic nezměnilo. Svou imperiální politiku mají ovšem i jiné mocnosti, byť ji prosazují dejme tomu jinými prostředky. Krym, pokud dobře počítám, dobývali Rusové třikrát za sebou, takže to není nic nového, no a Ukrajina je pro většinu Rusů dočasně odtržená součást Ruska. Takže v tom to opravdu divné není a jednou to přijít muselo. Nové je, jak je ta válka virtuální a jak se vede hlavně prostředky, jako jsou drony, GPS, elektronické navádění, ničení energetických sítí…

To bych namítl, že v mnohém má překvapivě blízko k druhé světové válce: boje celých formací, těžké dělostřelectvo, tanky, pěchota, zákopová válka u Bachmutu… Tohle už přece člověk nečekal, přinejmenším v Evropě.

Stančík: Ano, ale přece jen bych to s velkými bitvami první nebo druhé světové války nesrovnával. Při vší tragice té věci. Drony to asi samy o sobě nevyhrají, ale podstatnou roli v té válce mají. Ve druhé světové válce všechno záviselo na oceli a energiích: četl jsem v pamětech generála von Mansteina, že když Němci stáli u Stalingradu, tak museli vozit uhlí z Německa, protože jejich lokomotivy nebyly schopny jezdit na uhlí z Donbasu a jejich vysoké pece nejsou schopny tavit rudu z Krivého Rogu. Takže to vlastně projeli na logistice. Teď se válka posunula o patro výš a nerozhoduje uhlí, ocel a ropa, ale globální sítě, informace a elektronika.

Celý Salon si můžete přečíst na ECHOPRIME. Nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.