Kouzlo denivek. V příkopech a na každém hřbitově roste pozdrav z Číny

Nemá to nic společného s tou velkou zemí a její mocí, protože kytky knížky nečtou a hranice nectí. Moc dobře ji znáte, takové oranžové kvítí vysoko nad listem, připomíná lilii. Už víte? Tak jsme doma. Ona je doma samozřejmě od Kavkazu až po Japonsko podél celého Himálaje i v jižním Rusku a Koreji. Samozřejmě též na Tchaj-wanu. Pozoruhodné je, jak za poslední čtyři století tohle kvítko u nás zdomácnělo a tuze se zabydlelo.

Malinko za to může botanik Carol Clusius a jeho služba u vídeňského dvora, nemálo se přičinila služba početných českých zahradníků tamtéž a hlavní podíl má nezvyklá životnost téhle rostliny. Ona totiž tak nějak neumírá, dokáže svůj oddenek neuvěřitelně přizpůsobovat situaci, a ačkoli se u nás prakticky nesemení, nazývají její rozrůstavost občas poněkud hanlivě. Napíše se třeba „má invazní potenciál“ nebo „je geograficky nepůvodní“ a čtyři sta let její skvělé minulosti je v háji. Černý puntík a dost.

Denivka umí ale spoustu věcí. Pozor na ni. Její květ kvete sice jediný den, to je svatá pravda, ovšem květů umí dávat opravdu hodně. Vzrostlý trs jich má stovky za sezonu. V létě na něm každý den něco je. Tím to ovšem zdaleka nekončí, protože denivka je dokonale blbuvzdorná, a kdo zvládl v pokoji tchynin jazyk, ten zvládne na zahradě i ji. Dává slunce, dává polostín, přežije váš odjezd na dovolenou i váš opětovný příjezd. To není málo. Přežije i příjezd tatry na stavbu, pokud to nebude často. Přežila povodně. Dokáže ustát jíl i posypovou sůl. To je opravdu supermanka, ne?

Roste vám mezi betonovými dlaždicemi a občas nějakou i roztrhne? No ano, ta původní oranžová denivka je trochu svéhlavá, a co se týče dobývání prostoru, i dost náruživá. Jednou nám trochu utekla ve Mcelích do louky a vydrží i tam, což je mimořádné. Vedle téhle malinko zlobivé denivky existuje ještě několik desítek tisíc denivek, které jsou jako beránci. Mají všechny možné barvy, výšky, velikosti květů a řadu dalších báječných vlastností. Spousty si jich můžete prohlédnout třeba v botanické zahradě na Chotobuzi nebo v Troji.

Dá se jíst? No samozřejmě. Čerstvými výhonky prý mniši zaháněli chmury. Pokud nevíte, co chmury jsou, tak nejspíš zahánějte opatrně. Ovšem poupátka jsou zcela pikantní a do letních salátů vynikající. Okvětní plátky jsou trochu individuální dobrodružství, doporučuji žluté a zlatožluté odrůdy. Je to ovšem věc individuální chuti. V podvečer nemusíte nad květy truchlit, jejich kvetení by stejně za pár hodin skončilo. V případě nouze omyté oddenky vtipně nahradí brambory. Ale to je opravdu velká alternativa.

Zdánlivě velká kovbojka je výběr denivek. Anžto tato nebohá rostlina hodně vydrží, chovají se k ní různí „prodejci“ velmi macešsky a my zahradníci jim říkáme pytlíkáři.

Celý text si můžete přečíst v knize zahradníka Ondřeje Fouse Lodyhy v řádcích, kterou vydává Edice Echo. Objednat si ji můžete zde.