Poslední hodiny před emigrací. Hlavně nevzbudit podezření Pohraniční stráže

Doma čekala máma i Hela a znovu jsme probíraly, co vzít s sebou. Věděla jsem, že v Anglii na mě čeká úplně prázdný byt, ve kterém zatím nebylo nic, ale byla jistá naděje, že laskaví lidé z katedry filozofie, kde Pavel dokončoval doktorát, nám nějaký nábytek a zařízení půjčí. Náš příjem až do června 1970, kdy Pavlovo stipendium končilo, byl pět set liber. Z toho budeme muset zaplatit činži, dvacet pět liber měsíčně, a všechno ostatní, co budeme potřebovat.

Pavlovi platila univerzita v Exeteru základní zdravotní pojištění, ale nebylo jasné, zda se také vztahuje na Petra a na mě. Znala jsem ceny potravin, protože jsem Anglii na jaře navštívila. Takže jsem Hele a matce mohla přesně říct, co si budeme moci dovolit. Po zaplacení činže nezbývala ani celá libra denně na jídlo a všechno ostatní.

Obě se zděsily a přibalily mně do kufru lékárničku a zásobu aspirinu, několik masových konzerv, čokoládu pro Péťu, pytlík čaje. Vždy praktická Hela rozhodla, že si také musím sbalit další zavazadlo, velký vojenský pytel, který měla doma, a dát do něj pokrývky, dva polštáře a prostěradlo, otvírák na konzervy a dva příbory.

Důležité bylo nevzbudit podezření Pohraniční stráže při přejezdu hranic, že si beru s sebou moc věcí na krátký čtrnáctidenní pobyt. To by mohlo svědčit o tom, že chci na Západě zůstat natrvalo. Pro takové podezření měli pohraničníci právo mne ještě ve vlaku sebrat a poslat do vazby, co by se stalo s Péťou, nebylo jasné.

Hela řekla: „Jen si proboha neber s sebou žádné osobní dokumenty ani občanský průkaz.“ Občanský průkaz by mně v Anglii nebyl nic platný, ale byla jsem odhodlaná si vzít ty nejdůležitější dokumenty, křestní listy nás tří, oddací list i univerzitní diplomy, které byly nezbytné, až si začneme hledat v cizině místo. A právě ty dokumenty byly naprosto zakázané, protože svědčily o tom, že jsem chtěla „zdrhnout“, jak tomu říkali estébáci, neboli domů se už nevrátit.

Věděla jsem, že bez dokumentů by naše existence v cizině byla hendikepovaná, a byla jsem rozhodnuta je vzít s sebou. Ale kam je dát? Estébáci věděli o všech možných a nemožných skrýších, čím tajnější skrýš, třeba jako v odlepeném a znovu zalepeném víku kufru, tím větší důkaz pro ně, že jsem opravdu mínila utéct. Nakonec jsem přišla na to, že je v obálce dám do Péťova malého kufříku, a když je policie na hranicích objeví, řeknu, že chci Péťu dát v Anglii na dva týdny do katolické školy a že ty dokumenty škola vyžaduje k zápisu. Vím, že by mi to koneckonců nepomohlo, ale jakás takás výmluva to byla. Věděla jsem, že pokud nebudu mít žádné dokumenty, naše situace v exilu bude mnohem obtížnější. Jak budoucnost ukázala, nejdůležitější byl oddací list. Nechala jsem si po svatbě své jméno, takže můj český pas byl na jméno Svobodová, to byl velký problém pro imigrační novozélandské úředníky, které teprve oddací list správně přeložený do angličtiny přesvědčil, ze jsem opravdu Pavlova žena.

Těch posledních pár hodin strávených v mém spořilovském bytě nikdy nezapomenu. Já i Hela jsme byly zoufale nešťastné, můj milovaný byt byl v nepopsatelném chaosu, nádobí od poslední večeře neumyté nechané na stole, skříně otevřené a šuplíky vytažené, různé kusy oděvů poházené po zemi, jak jsme neustále měnily názor na to, co vzít a co nechat doma, ten obraz mne nikdy neopustil a v tom okamžiku se byt ze šťastného domova změnil v obraz zkázy. Máma se ovládala z nás nejvíc, ale ona se na druhý den po našem odjezdu musela do bytu navždy mou rodinou opuštěného vrátit, složit moje a Péťovy šaty rozházené po zemi, o kterých věděla, že si je už nikdy neoblékneme, a uklidit byt tak, jako by věřila, že se brzy vrátíme.

Byl čas jít na nádraží. Ani já, ani Hela jsme odejít nechtěly. Máma si zachovala rozvahu a pobídla nás, že musíme spěchat. Když jsme všichni vyšli ze dveří, sama jsem zamkla, ale ještě jsem nebyla schopna hned dát klíče mámě. Klíče byly poslední symbol mého majetku. Dala jsem je do kapsy a teprve na nádraží, těsně před odjezdem rychlíku, jsem je dala matce.

Měla jsem místenku pro sebe i pro Péťu, a to do jediného vagonu s nápisem Frankfurt. Moc pasažérů v tom vagonu nebylo, byli jsme tam možná jediní, aspoň jsem tam nikoho jiného neviděla. Máma i Hela nám pomohly dát zavazadla nahoru do sítě nad sedadla. Máma dala tabulku čokolády do kapsy Péťova kabátku, políbila ho a řekla: „Šťastnou cestu.“ Péťa, vcelku spokojený a vděčný za čokoládu, teprve v té chvíli pochopil, že babička zůstává v Praze, chytil ji za ruku a řekl: „Copak ty s námi nejedeš?“ A dal se do zoufalého pláče, plakal tak, až se zalykal, tak jak jen děti umějí plakat, když vidí, že se bourá jejich svět. Máma řekla, že dnes s námi jet nemůže, ale že za námi brzy přijede, ale Péťa plakal a plakal, jen vzlykal: „To ty jen tak říkáš, ale pravda to není, táta taky říkal, že s námi zůstane, a pak odjel a už se nevrátil.“

Pochopila jsem, že Péťa nás považoval za lháře, že nevěřil tomu, co jsem mu řekla, nevěřil ani tomu, že dneska jedeme za Pavlem a že ho zítra uvidí. Máma ihned pochopila celou situaci a Péťovo zoufalství. Stáhla si z ruky snubní prsten, který ne- ustále nosila, i když můj otec byl už několik let mrtvý, a řekla: „Já nelžu, Péťo, slibuju, že za tebou přijedu, ne hned, ale o trochu později. Tady ti svěřuji svůj prsten, hlídej mi ho a vrátíš mi ho, až za tebou přijedu.“ Péťa okamžitě přestal plakat, věděl, že babička nikdy nelže, vzal si od ní prsten a pečlivě si ho uložil do malé kapsy, která se dala zapnout. Vlak odjížděl za pět minut a já si v duchu přísahala, že udělám všechno, aby moje máma mohla splnit slib, který Péťovi dala.

Udeřila půlnoc, průvodčí venku zapískal na píšťalku, já a Péťa jsme mávali z okna mámě i Hele na peroně, vlak se pomalu rozjížděl do tunelu. A my dva opustili město a lidi, které jsme milovali. Mohu říct, že jsme se do stejného města a k těm lidem už nikdy nevrátili, změnilo se město i lidé a hlavně jsme se změnili my dva: místo malého chlapce se za dvacet let vrátil šestadvacetiletý mladý muž, místo mladé ženy se vrátila žena na prahu středního věku.

Udělali jsme si v kupé pohodlí, protože jsme tam zůstali sami. Žádní další pasažéři nepřistoupili. Já se zbavila strachu, že tajná policie mě ještě v Praze zatkne před odjezdem vlaku, protože zjistí, že Péťa nemá legální vízum. Tušila jsem, že hodná policistka jednala podle své vlastní vůle, aniž by vízum pro Péťu bylo oficiálně schváleno jejím nadřízeným. Ale byla jsem si stále vědoma, že vyhráno nemáme, že nás mohou vrátit pohraničníci na hranicích se západním Německem. A to nejen kvůli neplatnosti víza pro Petra, ale také kvůli dokumentům, které v jeho kufříku najdou. Podle moudrosti komunistických pohlavárů jsem je proti zákonu vyvážela ze země. Jaká je to vláda, která zakáže občanům vyvézt vlastní dokumenty za hranice?

De facto naše cesta vlakem do Frankfurtu čelila potenciálně větší překážce, uzavření hranic. Něco, co jsem netušila, ale co zřejmě věděla hodná policistka, a proto nás nabádala k rychlému odjezdu.

Konečně vlak zastavil na hranicích. Věděla jsem, že nejdřív přijdou čeští celníci, kteří rozhodnou o mém osudu. Trvalo to celou věčnost, aspoň tak mně to připadalo, než otevřeli dveře našeho kupé a vstoupili dovnitř.

Knihu si můžete objednat zde.