„Emigrace je hrozné neštěstí. Myslela jsem, že to nepřežiju“

Jindra Tichá je pozoruhodná dáma s pozoruhodným životem a s pozoruhodně otevřenými názory. Přednášela logiku na Karlově univerzitě a po odchodu z vlasti v roce 1969 na nejlepší univerzitě na Novém Zélandu v městě Dunedin. Psala knihy odborné, ale především beletrii, psychologické prózy. Stará vlast ji nikdy nepřestala zajímat, i když ji pozoruje z protilehlé strany zeměkoule. Echo nyní vydalo její vzpomínky Praha v mé krvi.

Váš život je rozdělen mezi původní vlast a Nový Zéland. Do Čech se vracíte po roce 1989 i jako spisovatelka a autorka knížek beletristických. Co se během vašeho života nejvíc změnilo?

Skoro bych řekla, že všechno… Ale strašná pravda je, že ta hrozná válka na Ukrajině všechno vrací zpátky. Na svět se vrátily příšery, o kterých jsme většinou věřili, že už budou někde na věky zalezlé. Doufala jsem, že se něčeho takového nedožiju, ale stalo se. Jinak se za mého života samozřejmě změnilo hrozně moc věcí, vždyť já jsem odjížděla z Československa, protože jsem nemohla psát, co jsem chtěla a potřebovala, to už si teď těžko mladý člověk dovede představit. Ale hrozné je, že i to se asi vrací. A nejpřekvapivější je, že se to objevuje na místech, kde bych to nikdy nečekala.

Snad i u vás na Novém Zélandu?

Bohužel. Tam to opravdu dostává rozměry, že se člověk nestačí divit. Mám strach, že to tam jde podobnou cestou jako tady v roce 1948.

Skutečně?

Opravdu, už několik let nám vládne extrémní levice v čele s premiérkou Jacindou Ardernovou, která se ani svým marxistickým přesvědčením netají. A vede Nový Zéland do několika propastí. Politických, společenských, kulturních… Vládne tam politická korektnost, která mi připomíná to, před čím jsem utekla.

Mám Nový Zéland zafixovaný jako nejsvobodnější zemi na světě… A začátkem 90. let byl považován za vzorný příklad liberálního kapitalismu.

Ano, tak to bylo, když jsme tam přišli. Byla to nesmírně úspěšná společnost. A dosud vlastně stále je, v porovnání s jinými. Pořád je to úžasná země. Kapitalismus tam fungoval velmi úspěšně. Postupně se to ale začalo kazit. Trend začal s labouristickými vládami, možná si pamatujete premiérku Helene Clarkovou. Tehdy se začaly zvyšovat daně, stát začal hrozně utrácet, životní úroveň začala klesat. A do toho přišla politická korektnost.

Přesto Labour party dál vyhrávala.

Ano… Teď jim hrozně pomohl covid. Oni byli strašně radikální, spolu s Austrálií jsme měli snad nejtvrdší opatření, no a lidi to přijali, a ještě si tu vládu znovu zvolili. Nevím, jak to vysvětlit.

Možná je to, co považujeme za svobodu, v lidské společnosti spíš výjimečné. Někde se to podaří, ale pak to zas může zmizet. Vždyť i vy jste byla komunistka, jak o tom píšete ve svých memoárech, které jsem četl v rukopise.

Když mi bylo dvacet, stala jsem se kandidátkou. A věřte mi, že už tehdy jsem se za to začala stydět, to se zrovna vzbouřili Maďaři a já o tom všem začala pochybovat. Ale měla jsem kamarádku, ta když dostala legitimaci, rozplakala se štěstím, že může být ve straně. Jiní moji spolužáci na fakultě už v tom směru byli jinde: studovala jsem s básníkem Vladimírem Burdou nebo literárním kritikem Janem Lopatkou, toho jsem po letech viděla roku 1990 v redakci Literárních novin. Byla jsem pak otřesená, když spáchal sebevraždu, rok nato si vzal život i můj manžel, matematik Pavel Tichý. Jak vám říkám, můj život nebyla žádná idyla. Ale k tomu členství. Otec byl sociální demokrat, matka komunisty nesnášela. Vůdčí silou ale pro mě byl strýc Vilík, strašně vzdělaný člověk, uměl snad všechny evropské jazyky, znal kdeco, byl to filozof, a přitom tomu věřil. Je to zvláštní, že vzdělanost nezabrání určité zaslepenosti.

Ano, znám takové případy chytrých hlupáků… Byla jste v 60. letech reformní komunistka?

Reformní komunistka? Popište mi, co bych musela dělat, abych se mohla definovat jako reformní komunistka.

Reformní komunisti jsou ti, kteří říkají, že komunismus je nejlepší, ale musí se trochu opravit.

Ne, tak to už jsem si nemyslela. Viděla jsem, že to nefunguje z podstaty. Ale já jsem v 60. letech učila na Přírodovědecké fakultě UK formální logiku, to je dost nepolitická věda, jestli se to tak dá říct. Takže jsem spíš cynicky pozorovala, jak to jde do háje. Dost kritická jsem byla i o pražském jaru. Pak po dubnu 1969 jsme se s mužem rozhodli, že tady už nebudeme. Tehdy jsme sice vyhráli v hokeji, ale definitivně prohráli v politice.

Čím si vysvětlujete tu zřejmě věčnou svůdnost marxismu pro mladou generaci, ať už se tomu „marxismu“ říká jakkoli?

Já vám řeknu, jak mi to vysvětloval strýček Vilík: protože marxismus slibuje svět, který bude spravedlivý ke každému, nedopustí žádné vykořisťování, všichni si budou rovni a mezi lidmi nebudou žádné rozdíly. A můj strýc Vilík byl opravdu hrozně hodný člověk, ten neublížil ani mouše, ale úplně přehlížel ty krutosti, které nastolení komunismu provázejí. Je to zvláštní a moc se to nedá logicky vysvětlit. Ale víte, ve mně se toho setkávalo víc. Já jsem byla do svých devíti let vychovávána u voršilek a patrně někde tam se ve mně musel vytvořit nějaký fundament. Jenže v roce 1948 mi voršilky zavřeli, odvezli je do internace a já se pak musela protloukat sama. Ale někde v hloubce mi to zůstalo.

Paní Tichá, proč jste začala psát?

Jsem od dětství vášnivá čtenářka. Pořád jsem četla, cokoli. A když jsem v jedenácti přečetla Vojnu a mír, definitivně jsem si řekla, že musím být spisovatelkou. Jen jsem to musela pořád odkládat. Systematicky jsem začala psát až na Novém Zélandu.

Před rokem 1968 jste tady něco publikovala?

Ne, tady ne, až v emigraci, první knížka mi vyšla u Škvoreckých v Torontu koncem osmdesátých let. Ale ještě vám řeknu, že emigrace je vlastně hrozné neštěstí. A způsobí takovou depresi, že si to člověk, který to nepoznal, dokáže jen těžko představit. Já jsem první roky byla úplně zoufalá, myslela jsem, že to nepřežiju. Strašně se mi stýskalo po Praze, po mámě, po přátelích. A psaní může být přece jen trochu lékem na tu depresi.

Výňatek z rozhovoru, který vedl Jiří Peňás.