„Všichni členové katedry filozofie byli samozřejmě ve straně“

Všichni členové katedry filozofie na Přírodovědecké fakultě byli samozřejmě ve straně a z nich se každoročně volili dva členové přímo do fakultního výboru. Odpovídalo to našim zásluhám o odbornou výuku a výzkum? Absolutně ne, nikdo z nás nebyl odborník v žádném z oborů, které se tam učily, biologie, geologie, fyziky, matematiky atd.

Rovněž studenti, kdyby měli svobodnou volbu, by si filozofii nezapisovali. Byly to jen kecy a žvanění, jak mně jich několik řeklo, vždyť vy ani žádnou opravdovou filozofii neděláte a neumíte! A to byla pravda. Naše účast ve stranickém výboru Přírodovědecké fakulty byla nařízena samotným ústředním výborem strany.

My byli ta nejdůležitější katedra na fakultě z jejich hlediska, my měli dozírat na ideovou čistotu a vůbec držet přírodovědce v lati, kdyby chtěli učit podle svých vlastních představ, podle své vlastní metodologie, která neuplatňovala zákony marxistické dialektiky. Nebylo nás na katedře ani deset, a tak vyčlenit ročně dva členy pro celofakultní výbor nebylo snadné. Každý z nás tu funkci nenáviděl, protože nám jednak bylo jasné, že se ostatní členové jak celé fakulty, tak i onoho výboru na nás dívají s despektem hraničícím s nenávistí, že nás považují za nevzdělané idioty a fízly, i když nikdo z nás vpravdě u StB nebyl, nebo aspoň si myslím, že nikdo z nás fízl nebyl.

Jako členka tohoto výboru jsem v revolučním opojení začala podepisovat rezoluce a deklarace, které později dovolily jak slavnému výboru, tak celé stranické skupině, aby mě nejen vyhodily, ale označily jako hlavní kontrarevolucionářku. Věděli, že mně to nebude vadit, byla jsem v době prověrek už dávno v emigraci, a také jim to nezazlívám. Ale staví to do pravého světla revoluční hrdinství, které vydrželo všem jen tak dlouho, dokud to bylo bezpečné.

Sama celá revoluce byla jen velkou iluzí. Staví to také do pravého světla kolegialitu, kamarádství a prostou lidskou slušnost, která údajně mezi kolegy na fakultě panovala. Decentní chování k druhým bylo něco, co za komunismu vzalo za své a dosud se do našich krajin nevrátilo.

První z deklarací, na které si vzpomínám, byla naše podpora Akčnímu programu strany, publikovanému v dubnu. Sám Akční program, na který bylo vedení strany tak hrdé, byla pěkná analýza dosavadní situace. Shrnuto slovy Ludvíka Vaculíka, za dvacet let komunistické vlády se nevyřešil u nás žádný lidský problém. Akční program by to rád napravil, měl jednu chybu, neříkal jak.

Nepochybuji o tom, že Dubček byl čestný člověk a měl ty nejlepší úmysly, ale jako tolik českých politiků před ním nebyl ochoten si přiznat českou politickou realitu. Myslel si opravdu, že nás Sověti nechají být? Pochybovala jsem, že Akční program situaci opravdu dokáže změnit. Měla jsem svou zkušenost se stranickými funkcionáři.

Čtyři roky předtím, právě když jsem nastoupila jako ještě neopeřená asistentka, mně vedoucí katedry sdělil, že pro začátek nebudu učit, že pro mě mají jiný úkol. Ten úkol byla stáž na obvodním výboru strany v Praze-Holešovicích, pražském to průmyslovém obvodě, kde se nacházela řada velkých továren. Tak se mělo naplnit sepětí teorie a praxe, protože, jak všichni víme, marxismus byla první skutečně revoluční teorie, která měla přestavovat svět. Za tu takzvanou stranickou praxi jsem nesmírně vděčná, teprve na obvodním výboru strany v Holešovicích jsem doopravdy pochopila, kdo nám vládne a jak nám vládne. Soudruzi na obvodním výboru ze mě měli stejně malou radost jako já z nich.

Nejdřív, než mě poznali, si mysleli, že jsem estébačka, která měla za úkol je kontrolovat a špehovat. Marxovu filozofii neznali, a jak mně později řekl Jarda, který se stal mým kamarádem, řekli si, že sepětí filozofie se stranickou praxí je zas jedna z těch hovadin, kterými je vedení čas od času otravovalo. Když jsem ale nastoupila (a vypadala jsem tenkrát o dost mladší, než bylo mých dvaadvacet let), tak seznali, že jsem zelené tele, které nemá o ničem ani ponětí, a nějaké donášení ihned vyloučili. Na to jsem prostě podle jejich názoru neměla.

Ze začátku jsem byla přidělena přímo mezi dělnickou třídu do největšího závodu na obvodě, který vyráběl žárovky pro celou republiku. Tam jsem se poučila o skutečné situaci v našem průmyslu, jak zoufale neefektivní byly metody, které vládly takzvanému plánovanému hospodářství. Racionální úvaha v hospodářství podniku žádnou úlohu nehrála. Brzy mně bylo jasné, že eventuálně přijde krach, a to nejen v této továrně…

Knihu Praha v mé krvi si můžete objednat zde.