Kdy se budeme mít jako v Německu? Je populismus, který teď předvádí premiér Petra Fiala, ten správný a demokratický? Na Echo Poradě diskutují Markéta Malá, Jiří ...
Oznámí-li nějaká státní instituce, že vydala svou výroční zprávu, zpravidla asi nenásleduje přetížení jejího serveru z toho, jak si ji stahují davy informacíchtivých občanů. Výroční zprávy státních institucí nepatří mezi oblíbenou četbu širokých vrstev. Občas se lidé o existenci té zprávy dovědí, když z ní novináři vytáhnou něco chytlavého. Prezidentovi Nejvyššího kontrolního úřadu Miloslavu Kalovi se povedla zajímavá věc: svým úvodním slovem k výroční zprávě svého úřadu za rok 2022 dodal ke kvantu informací v ní obsažených závěr, který jí dává novou kvalitu. Mohl mluvit o tom, kolik kontrolních akcí uskutečnili, v jakém procentu z nich zjistili neplnění předpisů, nehospodárnost a podobně. Mohl i vytáhnout jeden dva pikantní příklady úřednické rozmařilosti. Řekl něco jiného. Že se naše ekonomika z (v zásadě) tržní ekonomiky stává ekonomikou dotační. Že systém dotací je tak rozbujelý a neřiditelný, že to má důsledky nejen na makroekonomiku, ale i na mentalitu.
„Skutečný smysl dotací nahradil formalismus, čerpání je nadřazeno smysluplnosti a potenciálním přínosům dotací. Systém stovek dotačních titulů, v jejichž rámci se rozdělují stovky miliard korun, se stal neřiditelným. Jeho samotná obsluha vyžaduje významné finanční prostředky a personální zajištění. Nikdo se nezabývá administrativními a distribučními náklady, a to ani na straně státu, ani na straně žadatelů o dotace. Myšlenka, že by bylo možné v zavedeném systému snížit počet státních úředníků, je zcela nerealizovatelná,“ píše Kala ve svém úvodním slovu ke zprávě.
V úvodním shrnutí zprávy pak čteme: „Kontroly NKÚ opakovaně dokládají, že státní instituce při poskytování dotací nahradily důraz na smysl a dopady rozdělených peněz formalismem – ten se projevil jak ve výběru toho, co stát podpoří, tak i v hodnocení výsledků, které měly rozdělené peníze přinést. Imperativem dotačních politik se stalo čerpání prostředků samo o sobě namísto soustředění se na to, co tyto peníze reálně přinášejí. Problém není jen v přístupu jednotlivých ministerstev, ale i v celém systému dotací jako takovém, který je administrativně náročný a svým rozsahem přetěžuje a zahlcuje stát.“
Kdo chce, najde si samozřejmě ve zprávě nějaké ty špeky. Třeba že v programu, který měl „podporovat vznik a rozvoj sociálního podnikání“, příjemce „použil 2,9 mil. Kč, tj. 69 % z celkové dotace, na nákup nemovitosti od rodinného příslušníka“. Je tam taky hezký graf, jak náklady na provoz dotovaných návštěvnických středisek přírodních památek rostly, zatímco počet jejich návštěvníků klesal. Je tam i celá kapitola, jež se nabízí k politickému využití: Navzdory oficiální evropské i domácí rétorice o tom, že dotační programy v zemědělství mají pomáhat malým a středním farmářům, šly za minulých vlád dotace převážně a systematicky velkým agropodnikům.
Ale to, jak Kala akcentuje dotační charakter celé naší ekonomiky, je důležitější. Nejenže si v takovém systému těžko lze představit úspory státních výdajů, a tedy stabilizaci našich strukturálně deficitních veřejných financí. Vždyť ty úředníky potřebujeme na administrování a kontrolování těch dotací a na ty dotace jsou zas firmy a lidé zvyklí. „Pokud máme počet projektů v letech 2014 až 2020 více než 70 000, tak je naprosto iluzorní bavit se o tom, že snížíme počet úředníků,“ řekl Kala v podcastu Jany Klímové na webu iRozhlas. Dodává taky, že ten počet úředníků, kteří se dotacím věnují, nikdo nezná: „Z dat nedovede odlišit od své vlastní činnosti tu dotační.“
To je stále ještě perspektiva politika, který má ty veřejné finance na starosti. Kala jasně naznačuje i to, jak dotační systém formuje vůbec chování a uvažování lidí, a to na obou stranách transakce – rozdělovatelů i žadatelů. „Vedle toho ještě samozřejmě vznikají náklady i u toho příjemce. On musí tu dotační příležitost vyhledat, musí připravit dotační program a musí se potom vypořádat se všemi administrativními požadavky. Tyto náklady se odhadují u přímých plateb a těch jednoduchých dotací kolem jednoho procenta, ale v některých případech podle odborné literatury dosahují až 30 procent. To jsou případy, kdy ta dotace třeba skončí u soudu nebo nějakým právním sporem a je potřeba platit právníky a podobně,“ vysvětluje v citovaném podcastu.
Za těmi procenty si musíme představovat konkrétní lidi vyvíjející konkrétní činnost. To je blíže neurčený počet lidí, z podstaty věci relativně vysoce vzdělaných, kteří věnují svůj pracovní život orientaci ve stále se měnících dotačních předpisech a vyhledávání a získávání dotací. Protože v tom jsou peníze. Místo aby vymýšleli tu příslovečnou lepší pastičku na myši, vymýšlejí lepší přístup k dotacím. Někteří z nich si jistě uvědomují, jak je ten systém neefektivní a protismyslný. Ale nemluví o tom.
Jen příležitostně a výjimečně vyhřezne ta realita na povrch. Třeba když se díky kauze Čapí hnízdo veřejnost s překvapením dozví, že malý a střední podnik pro účely dotací není to, co si představovali. Jak řekl soudce Jan Šott, když vysvětloval svůj zprošťující rozsudek: „Definice malého podniku podle doporučení Komise, kterým byli žadatelé vázáni, a byl jím vázán i daný úřad, neodpovídá takové definici, kterou byste asi zvolili vy nebo já. Malý podnik pozici malého podniku podle té definice neztrácí jen proto, že je propojený třeba personálně s velkým holdingem a ten holding ho dokonce sponzoruje…“ Ale takto byla jistě udělena řada dotací, na něž nikdo nepodal trestní oznámení, protože v nich nefiguroval Andrej Babiš. A my bychom se to, co každý dotační profesionál jistě ví, nikdy nedozvěděli.
Před časem někdo na sociálních sítích upozornil na to, že z dotačního programu EU lze na firmu získat dotaci na osobní elektromobil. Komické je, že jednou z podmínek dotace je, že ji příjemce musí prezentovat. Takže podobně jako jsou třeba na penzionech nebo cyklostezkách cedule s modrým symbolem informující, že stavba vznikla s podporou EU, musí příjemce umístit na auto – anebo na internet v podobě propagačního článku – informaci o tom, jak se stal šťastným majitelem Tesly. Tak třeba jeden podnikatel z Poděbradska v takovém textu informuje, že Teslou rozváží víno z vinotéky. Ale dodává taky, že „dojede i do Chorvatska“.
V diskusi pod tím jedni kroutili hlavou nad nesmyslností takové dotace, jiní jim vytýkali, že projevují typickou čecháčkovskou závist. „Nechápu, co je na tom zajímavýho. Je vypsaná dotace, někdo ji získá, zveřejní publicitu o dotaci. Konec,“ vyjádřil vyzrálou dotační mentalitu jeden diskutér.
Ten dotační program se jmenuje „Podnikání a inovace pro konkurenceschopnost“ a na tomto příkladu vidíme, proč je předurčen pokračovat tak dlouhou, dokud nejen my, ale i celá Evropská unie nenarazí do finanční zdi.
00:02
