Lisabonské sny

Z lisabonské letištní budovy vyšlo v jednu chvíli přibližně pět set lidí a všichni potřebovali sehnat taxík. Tohle bych v Ruzyni opravdu nechtěl zažít. Tady se ale cestující, někteří s několika kufry, velkými batohy či spoustou dětí kolem, postavili klidně do fronty. Než si člověk rozmyslel, jestli nemá přece jen hledat stanici metra, propadl se asi o sto míst dozadu.

Celý ten lidský řetěz měl přibližně sto metrů, fronta se kroutila podle železného zábradlí přesně jako když se v letištní hale ke kontrole vzdálené deset metrů zoufale ploužíte mezi různými zábranami sem a tam a tam a sem a zase znovu. Nikdo ale nehartusil. Většina lidí se tvářila úplně normálně, leckdo se dokonce usmíval. Ke stanovišti přijížděly taxíky po pěti, policajt a přívětivá letištní úřednice decentně dirigovali situaci. Za deset minut jsem seděl v autě a usmíval se taky. Nad tím, jak se dá vyřešit problém, který by v jiných zemích mohl způsobit občanskou válku, ale hlavně proto, že jsem skutečně zase jednou v tomhle podivuhodném velkoměstě.

Stará řemeslnická čtvrť Bairro Alto na kopci nad centrem v létě vůbec nechodí spát, ale teď na počátku jara to v ní žije sotva do tří v noci. V každé z jejich úzkých uliček narazíte na restaurace, kam vás lákají na pravé, originální a nefalšované fado, ale jen někdy to bývá pravda. To jako turista těžko dokážete rozpoznat. Tahle zádumčivá, vášnivá a někdy až moc drásavá muzika někde v útrobách Bairro Alto či protější Alfamy může být opravdu nefalšovaná, ale, to víte, svět chce být klamán. Zvlášť, když jsou turisté ochotni uvěřit skoro čemukoli. Nejsurovější ukázky „turistického fada“ předváděli donedávna ruští imigranti. Využívali toho, že většina návštěvníků Lisabonu nerozezná ruštinu od portugalštiny, a tak zazpívali pár notoricky známých ruských lidovek a nechávali si zaplatit za pravé portugalské fado. Nikomu to příliš neubližovalo, jen kultura trpěla, ale ta trpívá tiše…

I do Bairro Alto se pozvolna prodralo jaro. Člověk se probudí v zšeřelém bytě, v jedné z těch úzkých a temných uliček, kde má celý den okno jen pootevřené, aby do něj sousedi z několika metrů vzdáleného protějšího domu nezírali, a musí se podívat hodně nahoru, aby zjistil, že není pošmourno, ani město nedusí žádná inverze. Nahoře je modré nebe a slunečno. Pak vyjdete do parku a trávník je obsazen povalujícími se milenci, lavičky turisty a stolky poblíž altánku s kávou penzisty. Všude je klid a laskavost by se dala krájet a přikusovat ke kávě.

„Lisabon není město pro turisty,“ napsala kdysi Šárka Grauová, má učitelka Portugalska. Nejsou tam celkem žádné ohromující památky, s výjimkou několika, jako je třeba pohádková Belémská věž. Lisabon je místo určené k dlouhým procházkám, ještě delším návštěvám kaváren, zkrátka k životu plnému zvláštností a poezie. Kdo tohle neumí hledat, ať sem nejezdí. Kdo se v tom vyžívá, najde svůj ráj na zemi. Nechci se chlubit, ale já ho tu mám.

Vlastně se tu jen procházím a fotografuji věci, které mi připadají zajímavé, a celé dny se bavím. Včera jsem například vyfotografoval prasklý kamenný vchod do zavřeného domu, který, aby se nezřítil, kdosi podepřel železnou tyčí. Každou chvíli narazíte na nějakou absurditu, která vás rozesměje. Pod balkónem velkého domu visí snad několik stovek podprsenek, všude čerstvé i papírové květiny, sušící se prádlo, bizarní dlaždičky azulejos s nečekanými náměty. A když nakonec skončíte v kavárně u stolu s obrovským plyšovým medvědem, ani vám to nepřipadne zvláštní.

Jestli je vám tohle málo, přidám historku o pánovi v okně. Posunkem jsem mu nahoru naznačil, že bych si ho rád vyfotografoval. Pokýval hlavou, típnul cigaretu a lehce zapózoval. Večer jsem si pak přeložil, co měl napsáno na tričku. Stálo tam: „Budou se mi zdát sny! Boží sny!“

Doufám, že se mu toto přání každou noc plní. I můj sen o Lisabonu pořád pokračuje…