Jak daleko od nádraží volíte?

V éře „čitelné společnosti“, kdy jsme zahlceni daty, má snad každý jejich konzument svou oblíbenou korelaci. Nějaký vztah, fakt či faktoid, který na jednoduchých číslech vysvětluje mnohé. Anebo se zdá vysvětlovat – člověk se taky chce trochu bavit a zaujmout spolubesedníky. I když tedy ta čísla se skutečnou vypovídací hodnotou by měla mít přednost.

Jedna z nejoblíbenějších korelací autora tohoto komentáře pochází z Francie a je tato: Čím je obec vzdálenější od nádraží, tím vyšší je pravděpodobnost, že v ní získá víc hlasů strana Marine Le Penové. Občas ji někdo citoval, takže nabývala charakter jistého mýtu či drbu, avšak lze ji dohledat ke zdroji. Autor, francouzský politolog Jérôme Fourquet, srovnal data z prezidentských voleb v roce 2017, v nichž se v druhém kole utkala Marine Le Penová s Emmanuelem Macronem. A vztah je přímočarý. V obcích, kde je nádraží, poráží Macron Le Penovou 77 % ku 23 %. V obcích mezi 10 a 20 kilometry od nádraží jsou už jejich hlasy téměř vyrovnané a v obcích víc než 20 km od nejbližšího nádraží poráží Le Penová Macrona 59 % ku 41 %.

Když se řekne francouzské železnice, asi si vybavíme TGV. Francouzi jsou už od konce druhé světové války evropští průkopníci vysokorychlostní železnice, jejich síť jim kdekdo závidí. Pokud někdy narazíte na kontrariánský názor, týká se jejich pofiderní ekonomiky. Striktně vzato většina tratí prodělává a musejí se vytvářet různé indikátory započítávající nepřímý ekonomický prospěch, jaký z nich propojené regiony mají, aby byly ekonomicky obhajitelné.

Mnohem méně čtete o tom, že Francie, tak jako každý, ruší regionální tratě. Jistěže to dává smysl, železnice vznikly v jiné době a ve své vrcholné podobě jsou po nástupu automobilismu a letecké dopravy už dávno neudržitelné.

Jenže se za to vší racionalitě navzdory platí politická cena. Asi ne proto, že by milovníci železnic, tzv. šotouši, dosáhli politického sebeuvědomění a masově by trestali vládnoucí moc. Mizení železnice je jen jedním ze znaků toho, co geograf Christophe Guilluy popisuje jako periferní Francii. Oblasti, které zmeškaly schůzku s globalizací. Stěhují se tam převážně bílí Francouzi z velkoměst, odkud je vyhání vysoké ceny bydlení, a z předměstí, odkud je vyhání vysoká imigrace.

Z těchto periferií mizí energie a kupní síla. Z jiného zdroje z evropských voleb v roce 2014 lze najít, jak přispívala k výsledku tehdejší Národní fronty nepřítomnost různých služeb v obci – od obchodu s potravinami (2,5 %) přes banku (2,3 %), restauraci, lékárnu, masnu až po pekárnu (1 %). To jsou soukromé provozovny, podnikatelé vyklízejí nevýdělečný prostor. Ovšem největší efekt, větší než chování soukromníků, měla přítomnost instituce státní – pošty (3,4 %).

Tohle je docela dobré vědět, když dnes vláda pracuje na redukci sítě provozoven České pošty. Asi je to v době internetu nutné, ale to neznamená, že za to nepřijde politická cena.

Pro vysokorychlostní železnici platí, že náklady na její stavbu jsou enormní a prospěch z ní je koncentrovaný – do některých lokalit či přímo do některých vrstev, třeba těch, kteří chtějí často jezdit do Berlína. To neznamená nestavět, ale je naprosto nutné udržovat naši obstojně hustou síť veřejné dopravy.

Ve výčtu zajímavých dat z Francie lze pokračovat. Protože převládající narativ zní, že mladí jsou zárukou pokroku (a protože brexit v Británii prohlasovali důchodci), tak byl dlouho úzkostně sledován údaj, že mladí Francouzi neplní úkol a hlasují pro Le Penovou. To tyto volby potvrdily; přesněji řečeno mladí ve Francii odmítají Macrona (9 %) a hlasují pro Le Penovou (33 %), ale hlavně pro extrémní levici (48 %). Macrona volí důchodci (32 %, jediná věková kategorie, v níž macronovci vedou).

Ale to není jediné možné dělení. Francouzský institut Ipsos přinesl i data o hlasování podle toho, čemu říká „sociální třída“ – a je to zřejmě kombinace výše příjmů a subjektivního zařazení. Podle tohoto dělení sbírala strana Le Penové naprosto nejvíc hlasů mezi „znevýhodněnými“ (54 %, mnohem víc než 29 % z nich, kteří dali hlas levici). Levice sbírala hlasy mezi „dělnickou třídou“ (35 %), i když i tam ji předstihla strana Le Penové (38 %). Kde s těmito stranami byli macronovci aspoň na roveň? Mezi „vyšší střední třídou“ a „zámožnými a privilegovanými“.

Jenže všechny tyto pojmy jsou v pohybu úplně stejně jako to, co je dnes pravice a co levice. Ipsos zveřejnil i data podle úrovně vzdělání. Vzdělaní lidé jsou tradičně bohatší a volí střed a pravici, že? Bývávalo. Zatímco mezi nejméně vzdělanými, bez maturity, triumfuje strana Le Penové (49 %), s rostoucím vzděláním se poměry postupně obracejí a mezi lidmi s více než třemi roky vysokoškolského vzdělání je nejsilnější Lidová fronta (37 %). Lidová fronta je slepenec starých komunistů, starých socialistů, Zelených a strany extremisty Mélenchona, takže je těžké zobecňovat. Ale v zásadě Francie potvrzuje posun, k němuž došlo v celém západním světě a začíná i u nás – levicové strany se ze stran pracujících staly strany lidí s diplomy. Vzdělání, a ne příjmy či majetek, je nejsilnějším prediktorem hlasování pro Trumpa v USA. A jak ukazují i data pro francouzskou Lidovou frontu, mezi tyto vzdělané se vejde kdekdo od profesorů po lumpeninteligenci mávající palestinskými vlajkami.