Klaus: Vláda udržuje zvrácený svět, kde nerozhodují zásluhy, ale potřeby

Mezi nejostřejší kritiky „konsolidačního balíčku“ vlády Petra Fialy patří jeho předchůdce v roli předsedy ODS a předsedy vlády, bývalý prezident Václav Klaus. V písemném rozhovoru pro Echo rozebírá, co mu na vládním rozhodnutí nejvíc vadí.

V České televizi i vašem komentáři pro iDNES.cz jste byl velmi kritický k Fialovu balíčku na odvrácení nekontrolovaných schodků rozpočtu. Co vás na něm nejvíce překvapilo?

Na Fialově, či spíše Stanjurově balíčku – s autonomním příspěvkem Jurečky, který k tomu vůbec nepatřil – mne nejvíce překvapilo, že nepojmenoval problém, který tato vláda musí řešit. Je jím dlouhodobé žití na dluh, což znamená „nad poměry“. Je jím to, že utrácíme více, než vytváříme. Ekonomové módně (a navenek odborně) mluví neutralisticky o tzv. strukturálním deficitu.

Ten je způsoben změnou společenského myšlení, která bývá někdy nazývána vznikem tzv. nárokové společnosti, jindy mluvíme o předbíhání politiky před ekonomikou, jde však stále o totéž. Komunisté slibovali dávat lidem peníze nikoli podle zásluh, ale podle tzv. „potřeb“, dnešní myšlení stojí na stejném základě.

Nejde o miliardu sem, miliardu tam. Jde o způsob myšlení, jde o vysmívání se ekonomickým zákonitostem, jinak řečeno o popírání zdravého rozumu a historické lidské zkušenosti. Představa, že toto změníme zrušením školkovného či stravenek na obědy (za které si stejně můžete koupit cokoli jiného), zrušením poboček pošt či finančních úřadů, je dětinská.

Jde o věci zásadní. Jejich nastolení a zásadní diskuse o nich vůbec neproběhla. Nevěřím, že si premiér neuvědomuje, že jde o zásadní témata soudobé společnosti a že spoléhá na úřednickou chytrost škrtání některých jimi vybraných výdajů státního rozpočtu.

Velká část ekonomů a politici vládní koalice tvrdí, že se z těchto deficitů nedá dostat bez zvýšení daní. Vy tvrdíte opak. Proč je to možné?

Tato otázka souvisí s tou první. Jde o názor na typ společnosti, kterou chceme, resp. která je únosná a produktivní. Zvyšování daní znamená více státu, a tedy zmenšování prostoru pro svébytné rozhodování člověka. Méně výdajů znamená ústup státu z vměšování se do života lidí, je to důvěra v racionalitu jejich rozhodování (a vůbec chování), je to opouštění představy socialistů a progresivistů všeho druhu, že stát (a jeho ideální či naopak zkorumpovaní úředníci) ví lépe než každý z nás, co je pro nás dobré.

Zvyšování daní je pokračování tohoto stylu uvažování. Pravicový politik by měl chtít zásadní obrat.

Kde stát utrácí nesmyslně nejvíc peněz a dalo by se to rychle vyřešit ještě v rozpočtu na letošní rok?

Udělat jednoduchý žebříček tohoto typu není možné, i když to vypadá lákavě. Spor o to, co je public good, veřejný statek, je netriviální, ale je spousta výdajů státu, které do této kategorie nepatří, ale stát je za „své“ považuje. Jsou to nejrůznější výdaje konané s bohulibými úmysly. Je to „sypání peněz“ do špatně vytvořených systémů, které nemají žádnou záklopku, a peněz se tam proto vejde libovolné množství. Je to předvádění se státu a politiků jako dobrodějů, kteří se tváří, že jsou velkými humanisty s učebnicovým empatickým myšlením.

Já považuji za fatálně špatný např. náš systém vzdělávání, kde je za veřejný statek a „dobro“ považováno všechno, např. typickým omylem je chtít, aby byl téměř každý Čech vysokoškolákem, aby mělo každé město vysokou školu, aby mohly vznikat nové a nové soukromé či podivné veřejno-právní školy, i když chybí kvalitní učitelé.

Bezedný je systém zdravotnictví, nevidím jinou cestu než překlopit ho do systému individuálních zdravotních účtů.

Nesmyslem byly od počátku tzv. předčasné důchody. Více a více se stává prázdnou a okrajovou Akademie věd. Nesmyslem jsou stálé pokusy pod nejpodivnějšími záminkami vytvořit ministerstvo sportu. Zelená ideologie svými názory na chování lidí (a tím i na peníze) je další umělý produkt. Expanze regionálních a obecních samospráv také.

Velkým žroutem peněz je IT a digitalizace, opět bez jakékoli záklopky. Jen fiktivně jde o úsporu lidí a papíru. Obojího přináší IT více.

Ve všech těchto, a spoustě dalších oblastí, se škrtat dá. To vědí velmi dobře úředníci státu. Než budou jejich často umělé posty zrušeny, mohli by dát návrh, kde škrtat.

Nezačínejme ale vyzobáváním jednotlivostí. Začneme sdělením, že se škrtá tolik a tolik procent všeho, a pak hledejme pomoc tam, kde by to nejvíc zabolelo. Jinak se dojít k jakémukoli smysluplnému výsledku nedá.

Ve svém komentáři pro iDNES.cz píšete, že by vláda neměla dodržovat závazek NATO a zvyšovat výdaje na obranu na 2 procenta HDP. Proč to považujete za nesmyslné? Není to v současné bezpečnostní situaci ve světě prioritní investice? Proč je to „špatně ufinancovatelné“, jak píšete. Můžete, prosím, vysvětlit?

Jsem v zásadě proti zafixování jakýchkoli výdajů státního rozpočtu. Není možné něco zafixovat na věčné časy. Každé rozpočtové rozhodování má dělat ta vláda, která k tomu v té, které chvíli dostane mandát voličů, žádná vláda nedostala mandát na zafixování procent či podílů výdajů na věky. O každou položku rozpočtu má být veden každoroční politický souboj. Snaha těch či oněch, aby – když to udělají oni – to už bylo navěky, je svévole.

I náš názor na NATO a třeba i na jednotlivosti ukrajinsko-ruského konfliktu není navždy fixní. Já jsem jako předseda vlády neloboval v USA na podzim 1997 za naše členství v této organizaci, aby její první akcí bylo bombardování Jugoslávie. Jezdil jsem na summity NATO deset let jako prezident republiky, ale nepřál jsem si to, co se stalo hned na počátku mého prezidentování – útok na Irák pod falešnou záminkou. Jako politik jsem nikdy nejel do Afghánistánu, a proto jsem nemusel cítit takovou míru trapnosti, jakou bylo překotné opuštění Afghánistánu, tak moc připomínající opuštění Vietnamu před půl stoletím.

Ani ukrajinská válka není triviální. Přepadnout sousední zemi se určitě nemá, ale nediskutovat předetapu toho, co se stalo 24. 2. 2022 a vytrhávat dnešní ukrajinskou válku z nově vzniklého střetu Západu (a zejména USA) s Ruskem a ze zesilujícího se hegemoniálního střetu USA a Číny je dětinské. Orwellovské „čtyři nohy dobré, dvě nohy špatné“ jako základ politického uvažování nemůže obstát.

Zmiňujete škrty v dotacích v oblasti životního prostředí. Dotace v této oblasti se platí nikoli z národních, ale z evropských zdrojů (které samozřejmě musíme kofinancovat). Měli bychom zastavit i čerpání těchto dotací a vzdát se jich, i přestože na to do rozpočtu EU na odvodech platíme?

Asi mi něco uniklo, ale do této chvíle jsem nikdy neslyšel, že nám „zelené náklady“ platí Evropská unie (byť částečně z našich plateb do rozpočtu EU). Nepleťme si financování některých konkrétních položek Green Dealu s obludnými náklady zeleného šílenství. Náklady likvidace fosilních paliv – jako dlouhodobá tendence – nám platí EU? Povinné zelené standardy nám platí EU? Důsledky fanatismu zelených aktivistů – typu přilepování se na pražskou magistrálu – nám platí EU? Asi jsem něco zmeškal a měl bych jít na nějakou převýchovu.

Kde v rozpočtu vidíte ta nejhorší místa, kde stát zcela nesmyslně plýtvá penězi?

Hlavním nepřijatelným fenoménem je celek obřích rozpočtových deficitů. Jednotlivosti jsou druhotné. Jestli mne více zlobí financování politických neziskovek než zbytečných oborů na vysokých školách nebo zcela absurdní inkluze na základních školách, je jen jedině moje preference. To je jedna desetimilióntina názoru lidí v České republice.

Naše názory, postoje, preference musí být reprezentovány politickými stranami. O tom je parlamentní demokracie, jinak chybí jakýkoli mandát. Já bohužel žádnou stranu, která by reprezentovala a hájila mé preference, nevidím. Tak mohu jen „osaměle“ volat v poušti. Možná, že ne úplně osaměle. Včera mi jeden pán v Krkonoších v údolí pod Labskou boudou řekl: „Děkuji vám za vaše léta v politice“. Snad nejsme tak úplně osamělí.