Něčím to připomíná dávná padesátá léta, říká Pavel Švanda, esejista a konzervativec z Brna

Profesor Pavel Švanda je názorově konzervativec, což je ovšem pomocné slovo pro určité vztahování se ke světu. Dalo by se to brát jako postoj střídmého racionalisty a vlídného skeptika. Patřil k předním postavám moravského katolického disentu, po roce 89 pak byl oblíbeným pedagogem na brněnských uměleckých školách. Jeho literární dílo je rozmanité a nese pečeť vyhraněné osobnosti, kterých není v této zemi mnoho.

Měl jste někdy sklony Brno opustit?

To napadne hodně Brňáků. Já jsem v šedesátých letech dost psal do Filmu a doby. Chvilku to vypadalo, že bych tam dělal redaktora. Ale poměrně brzy jsem se oženil a pak už jsme byli tři, takže by to byla otázka bydlení. No, zůstali jsme v Brně.

Byl byste hodně jiný, kdybyste zapadl do pražského světa?

Co já vím? Teď se tomu směji, ale možná bych se v Praze nevyhnul kriminálu. Ten se o mě pokoušel v 70. letech i tady, ale nakonec z toho pokaždé nějak sešlo.

Brněnský disent byl trochu v ústraní...

Nevím, jestli je to to pravé slovo: ústraní. Pozavíraných tu bylo vždycky dost. A ti, co přišli o práci v Brně, to pak měli myslím těžší než Pražáci. I ten Jan Skácel byl léta skoro bez koruny. Což by se mu v Praze asi nestalo.

Položím vám teď takovou bilanční otázku. Máme za sebou pomalu čtvrtinu jednadvacátého století. Co myslíte, jak to se světem, v tom kdysi spíše s nadějemi očekávaném 21. století, vypadá?

Já nemohu říct, že bych byl nespokojen s tím, co mi život nabídl. A docela mě uspokojuje, že si už mohu říkat: Je jiná doba, už si dej pokoj s těmi svými komentáři. Už to není tvůj svět a úkol. Opravdu se toho změnilo od roku 2000 mnoho. Ale představme si Evropu roku 1800 a roku 1825 nebo roku 1900 a rok 1925: to se toho taky kolem lidí a v nich strašně moc změnilo a Evropa vypadala v obou případech za těch dvacet pět let úplně jinak.

Napoleonské války, první světová válka… To máte pravdu, že jsme žili vlastně v klidných časech. Plyne něco z dějin?

Ano, myslím, že ano. Z dějin plyne kontinuita. Nemyslím, že v českém případě sahá zas tak daleko do minulosti, ale až k josefinismu určitě, tedy k období, kdy se formuje trojčlenka stát–církev–kultura. A to v nějaké podobě trvá, dokonce bych řekl, že tu nějak trvá i absolutistický stát. Ovšem ten by měl být vyvažován silnou kulturou, když už ne živou zbožností. Což se neděje, pročež stát mimořádně zesílil. Pokud je kultura jen součástí státního provozu a nedodává samostatné impulzy, tak je malér.

Myslíte, že se o kultuře dá mluvit pořád ještě jako o nějakém dodavateli impulzů?

Spíš ten úkol opustila. Svým způsobem to předjalo výtvarné umění, které nejprve rezignovalo na ideu, že má vytvářet nějaký obraz člověka, a následoval vývoj, který vyústil do vyloženého hračkářství. Ale myslím, že literatury se to týká pořád ještě méně než jiných oborů.

Když mluvíte o kontinuitě, nezažíváme právě nyní docela slušný útok na ni, na kontinuitu? Každou chvíli se někdo vyjádří, že by se ve škole neměly učit dějiny jako doposud, s letopočty a s fakty, ale důraz by měl být na ideovou stránku dějin: měly by se učit dějiny žen, dějiny menšin, dějiny útlaku…

Ano, připomíná to dávná padesátá léta s jejich důrazem na třídní pojetí dějin, to je opravdu dost podobné. Jde o takové celkové oslabování smyslu pro dějiny. Já jsem to pozoroval docela zblízka, když jsem učil na divadelní fakultě JAMU. Tam jsem se opravdu setkával až se zarážející neschopností zorientovat se v základním historickém horizontu. U humanitní inteligence by se bazální znalosti asi měly předpokládat, ale oni mladí dneška se docela obejdou bez toho. U běžného člověka se to dá chápat. Ten žije většinou jen přítomností. U inteligence je to poněkud zarážející neschopnost, to ano. Když jsme žili v komunismu, tak to byla vlastně nadvláda idejí. Všechno se podřizovalo ideologickému dozoru. On to byl vlastně jakýsi platonský vztah k realitě: jsou kdesi zásadní ideje a ty jsou správné a platné bez ohledu na realitu. Tehdy jsme se na Západ dívali jako na místo, kde přece jen vládne realita, že je tam, abych zůstal u těch pojmů, krajina nominalismu. Tedy že se tam přihlíží k faktům. A nebylo to zcela neoprávněné. Projevovalo se to i v kultuře, v literatuře, ve filmu. Mě to velmi přitahovalo a naplňovalo nadějí, že někde existuje pokornější smysl pro skutečnost. Ale to je dnes na Západ od nás skoro fuč. Oni jsou tam najednou posedlí idejemi snad ještě víc, než bývali kdysi u nás prudce věřící svazáci a komunisté. Z těch aspoň někteří byli ochotni uznat po čase chybu.

Celý rozhovor si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů.

Ten naleznete v prodejnách tisku nebo si jej můžete objednat ZDE.