Uvězněni v očekáváních. Kdo může za naše „posraný životy“?

Ten a ten (případně ta nebo to či ti) „nemůže za vaše posraný životy“. Tahle sžíravá hláška se stala pevnou součástí zdejšího diskurzu, poprvé byla, myslím, použita místní Antifou směrem k českým rasistům (Cikáni nemůžou za vaše posraný životy!), během let se v roli toho, kdo „za to nemůže“, vystřídalo mnoho lidí, skupin, jevů. Ty „posraný životy“ jsou ale konstantou, jejich existence je nezpochybnitelná, proměnlivá je jenom skupina těch, kdo je žijí. Ten skutečný viník ale dál zůstává neznámý. S mírnou nadsázkou by se dalo říct, že k jeho odhalení dospíváme procesem postupné eliminace, vysvětlujeme si, kdo za to nemůže (Romové, uprchlíci, Havel, Klaus a další a další), až vyčerpáme všechny, kdo za to nemohou, budeme moci konečně ukázat na viníka: To je on! Snad to ty „posraný životy“ napraví.

V tom internetovém sloganu se dá vidět zkratkovité vyjádření mechanismu obětního beránka, jak ho popisoval v posledních letech velice čtený francouzský myslitel René Girard. Je to – velmi zjednodušeně řečeno – mechanismus, jehož pomocí se nastoluje rovnováha ve společnosti destabilizované nenaplněnou touhou.

Povaha té touhy je mimetická. To znamená, že nevychází odněkud z hloubi lidské duše, není vyjádřením „autentického já“ toužícího jednotlivce. Podle Girarda vzniká prostou nápodobou, člověk k něčemu upíná svou touhu, protože ji tam upnuli i jiní, právě kvůli tomu pak ta touha nemůže být naplnitelná, aspoň ne pro všechny. To do společnosti vnáší narůstající tenzi, jež ji existenčně ohrožuje. Společnost pro to najde obětního beránka, toho, kdo „může za naše posrané životy“, a obětuje ho, tak aby se již nemohl vrátit, mstít se nebo dožadovat spravedlnosti (obávám se, že existuje jediný způsob, jak tohoto výsledku dosáhnout).

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji i tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.