KOMENTÁŘ
1
RUKOJMÍ
Izrael by mohl avizovanou pozemní operaci v Rafáhu na jihu Pásma Gazy odložit, pokud bude uzavřena dohoda o propuštění izraelských rukojmích, které stále zadržu ...
23:18
22:08
21:49
21:30
20:25
19:38
18:41
17:49
16:49
15:28
V průběhu včerejška pět lidí zemřelo děsivou smrtí někde pod hladinou severního Atlantiku. Pětice dobrodruhů se v neděli spustila v miniponorce Titan k vraku Titaniku a již se nikdy nevynořila. Zběsilé záchranné operace, jež se snažily ponorku najít, než jí dojde kyslík, se nakonec ukázaly jako zbytečné. Včera večer nalezené trosky jsou nejspíše součástí vnějšího trupu. Majitel ponorky, společnost OceanGate, současně oznámila, že posádku považuje za mrtvou. Reakce na celou událost od části levice je dost nechutná.
Lístek k Titaniku nebyl levný, stál 250 tisíc dolarů. To vedlo u radikálnější části levice k potěšení, že pětice boháčů úděsně zemřela. Jakousi soft verzí je podivování se nad tím, proč tragédie pěti lidí poutá takovou pozornost světových médií, zatímco jiné katastrofy jsou téměř bez povšimnutí.
Příkladem je třeba glosa Milana Rokose na Seznam Zprávách s titulkem „Akční ponorka táhne víc než stovky mrtvých. Bohužel“. Autor se v ní pozastavuje nad tím, že česká média usilovně řeší ztrátu miniponorky, ale jiná námořní tragédie, kdy se u břehů Řecka utopilo několik stovek migrantů, zůstala téměř bez povšimnutí. Může za to prý protiimigrační naladění české společnosti, jež si není schopná připustit i kousek politické odpovědnosti. Možná. Ale pravý důvod bude někde jinde.
Hledání Titanu nepobláznilo jen česká média, ale i většinu těch světových. Vysvětlení je jednoduché, je to velmi dobrý příběh. Pětice lidí ztracená v hlubinách oceánů, vzduch rychle ubývá, čas kvapí. To je příběh jak z hollywoodského filmu. Někteří komentátoři naznačovali, že pozornost je taková, protože se jedná o bohaté lidi. Ale to není prostě pravda. Stačí si vzpomenout na zavalené chilské horníky v roce 2010 nebo v jeskyni zaplavené thajské chlapce v roce 2018. Svět to sledoval podobně zatajeným dechem.
Navíc každý si na příběhu Titanu něco najde. Třeba hybris Stocktona Rushe, šéfa OceanGate. Ten dobře věděl o problémech plavidla, třeba že nemá jak vyslat lokační signál, kdyby se něco stalo, přesto se stále spouštěl k Titaniku – a nyní za to nejspíše zaplatil životem. Kroutit hlavou můžou i konzervativci, jelikož Rush odmítal najímat „padesátileté bílé muže“ s vojenskými zkušenostmi, jelikož mu nepřišli dostatečně „inspirativní“.
Je ale potřeba se Rushe zastat. Je totiž posledním z dlouhé řady naprostých šílenců, již posouvali lidské poznání dál. Je dědicem takových lidí, jako je Vasco de Gama, který v podivné kocábce jako první obeplul Afriku a dorazil do Indie, objevitelů neustále podnikajících cesty do srdce Afriky, přestože úmrtnost byla úděsná, mužů, kteří se nechali připoutat k obřím zásobníkům hořlavin a vystřelit do vesmíru. Mnoho takovýchto průkopníků zemřelo, bez nich by ale náš dnešní svět neexistoval.
Dno oceánů je rozsáhlé a relativně neprozkoumané. Jistě, Rush svoje výlety organizoval jako turistické výpravy za Titanikem, ale právě z takovýchto komerčních aktů se rodí velké věci. De Gama jel do Indie obchodovat, vesmírné rakety jsou vzdálenými potomky ohňostrojů, které neměly jiný účel než vytváření hezkých záblesků.
Tragédie ve Středomoří je děsivá. Ale migrace je komplexní problém bez jednoduchých řešení. Jediným východiskem je učinit svět lepší pro všechny, aby se nemuseli stěhovat. K tomu je potřeba pokrok a dobrodruhy, kteří jsou pro něj ochotni obětovat i svůj život.
