Praha mizerná, nikoli magická. Předměstí má daleko do pohlednicových ideálů

Jak to často bývá, člověk, který žije dlouhou dobu v Praze, třeba se tady i narodil, to město miluje i nenávidí. To není úplně samozřejmost, neslyšel jsem třeba Pařížany, že by o svém „městě světel“ uvažovali takto. Nenávidět Paříž, i když je na mnoha místech strašná a špinavá, to by bylo absurdní a svatokrádežné, olalá. S Prahou je to jiné: podmínkou správné lásky je také nenávist, bez ní je láska k Praze slabomyslný kýč.

Pražská Hassliebe se přitom vyvíjela a má své dějiny. Jinak Prahu před sto lety milovali/nenáviděli v ní žijící Němci a Židé, jinak Češi, kteří milovali/nenáviděli možná právě to opačné než ta dvě etnika. Franz Kafka nazýval – jak je banálně známo – Prahu „matičkou s drápky“, z nichž se snažil celý život vymanit, ale ona ho držela pevně a pustila jej až na poslední chvíli – zemřít. Praha je v Kafkovi pořád přítomná, ale faktograficky o ní píše jen výjimečně: v jednom básnickém textu se svěří, jak při procházce po Karlově mostě lehce „položil dlaně na staré kameny“: literární historik a pražský rodák Peter Demetz, autor vynikající knihy Praha černá a zlatá, je přesvědčen, že za tímto jemným gestem – „die Hände auf alten Steinen“ – je snaha zabránit, aby prosákla skrz kameny krev prolitá v četných brutálních bojích.

Tento výjev, v němž jemný Kafka zadržuje krev v zčernalých kamenech, patří do imaginace Prahy mystické a s ní se prolínající Prahy magické. Týká se vyloženě Prahy centrální, tedy historické a nyní turistické, která z ní hojně těží. Na předměstí nebo jen do lidovějších čtvrtí už nedosahuje. Praha mystická vznikla historicky na začátku novověku a je konglomerátem představ, že ono město v sobě skrývá víc tajemného než jiná evropská velkoměsta. Praha magická je často plodem představ cizinců, kteří do Prahy přijížděli a nalézali zde podivné strnulé město, jež je fascinovalo, a nerozuměli mu. Byla plná starých kostelů, křivolakých ulic, zchátralých paláců, bizarního ghetta předtím, než zaniklo asanací.

Češi, kteří ve středu města začali převažovat až v polovině 19. století, takový romanticko-dekadentní pohled příliš nesdíleli. Jejich touhou byla Praha přehledná, výstavní, moderní evropské město, jen tady konečně slovanské, bez Němců i Židů a dalších starých mystických krámů a panoptikálních kuriozit, na něž zvědaví nebyli.

Zlatým obdobím této Prahy racionální a hygienické byla dvě desetiletí první republiky, kdy zároveň ještě mnohé dožívalo z Prahy víceetnické – ale už jen dožívalo. Konec obojího přinesla německá okupace a pak především komunistická diktatura, jež během krátké doby z Prahy jako by vysála všechen život, zbavila ji všech šťáv, barev a vůní. Prahu jako živé město s pamětí pak dorazila okupace ruská, po níž následovalo dalších dvacet let skomírání a plundrování, tupého bourání a plánování.

Tehdy se ale znovu obnovuje mýtus Prahy magické, a to přímo díky literárnímu dílu, jež ji má zachránit, aspoň tedy před čtenáři, kteří se k němu dostanou, což jsou opět především čtenáři zahraniční. V roce 1974 vychází ve slavném milánském nakladatelství Einaudi kniha italského slavisty Angela Marii Ripellina Magická Praha – Praga magica a vzápětí je přeložena do mnoha jazyků – do češtiny také, ale vyjde jen v samizdatu, normálně až po roce 1989. A tato kniha je bolestným plodem lásky k Praze a touhy po ní, víc snem než skutečností. Ripellino vzdal hold Praze kejklířů, alchymistů, podivných figurek, bláznů a okultistů, básníků a vyděděnců, tedy světu, který byl v naprostém protikladu k šedi, která se pod Husákovým Hradem roztáhla jako smogová deka. Byla to Praha nikdy v takové podobě neexistující, ale přece jen životem naplněnější než tupá Praha sjezdů, spartakiád a úředního plánování.

Praha magická přesto byla spíš estetickým konstruktem, básnickou fikcí, anebo spíš sněním než přesným pojmenováním Prahy, jakou ve skutečnosti byla a je. Daleko přiléhavější a realističtější bylo pojmenování na první pohled protikladné, avšak ve skutečnosti komplementární. To pojmenování zní „Praha mizerná“.

Jeho autorem je kunsthistorik Josef Kroutvor (1942), jenž je použil pro cyklus několika esejů, které vyšly na začátku devadesátých let v časopise Revolver Revue a nyní vycházejí, doplněny příbuznými texty, knižně.

Byly psány už ve svobodných poměrech, ale zachycovaly stav, který ještě dlouho existoval a už se pomalu začal proměňovat – ne vždy k lepšímu. Kroutvor právě v té chvíli vystihl tuto proměnu, jejíž přítomnost je nutná, aby byl jev patrný a dal se výstižně pojmenovat. Nebylo to myšleno jen pejorativně, i když pokleslému, ošklivému, v něčem i zoufalému stavu města, jemuž na sobě přestalo záležet, adjektivum „mizerná“ odpovídalo přesně. V expresivitě toho slova bylo rovněž něco drsně přitažlivého, protože pravdivého a upřímného. Takový byl i stav oněch míst, o nichž Kroutvor psal. Ta místa aspoň nelhala. Proto je mohl mít člověk raději než vyprázdněný a znásilněný střed, kam se však mizerie prodrala též.

Praha mizerná se totiž týká v pravém slova smyslu periferie, tedy předměstí, a to ne všech: nebudou tam zcela jistě patřit Dejvice, které byly vždy čtvrtí když ne skutečných elit, pak aspoň lidí privilegovaných: a lampasáci a různí straničtí a ministerští potentáti jimi jistě byli. Nejsou tam ani Vinohrady, které sice také strašně zpustly, ale hodně buržoazního v nich navzdory tomu všemu zbylo, neboť jediným způsobem, jak je „zproletarizovat“, by bylo kompletně je zbourat. Skutečnou Prahu mizernou najdeme především v dělnických předměstích, těch, kam nezasáhla panelová sídliště, ty noclehárny bez tvaru a charakteru, ty „přízraky pouštních měst“ (Kroutvor), pro něž slovo „mizerná“ je příliš noblesní a poetické. A poetické kvality ta mizerie opravdu měla, neboť básník si je umí najít tam, kde jiný buď nevidí, nebo jen zoufale sténá a nadává. Vlastně Kroutvor napsal souvisle jen o čtyřech pražských „mizerných“ čtvrtích.

Celý text Josef K. v Praze mizerné si můžete přečíst v knize Jiřího Peňáse Pábení a naděje. Koupit si ji můžete zde.