Sebevražda je čirým sobectvím, bezohledností vůči blízkým, říká biskup

Echo vydalo knihu Bůh od Ferdinanda von Schiracha. Autor pracoval dvě desetiletí jako přední německý právník, po čtyřicítce začal v noci psát knihy, které se stávaly bestsellery, nejen v Německu, a von Schirach svou původní profesi opustil. V prvním svazku nové edice Svár nabízíme jeho divadelní hru Bůh, kterou lze číst i jako sokratovský dialog. Týká se otázky nejzákladnější, proto ten název. Komu patří náš život? Pan Gärtner už nechce žít. Je mu osmasedmdesát. Zemřela mu manželka a život jej netěší. Krom obvyklých projevů stárnutí jej netrápí žádné fyzické potíže. I psychicky je zcela v pořádku. Jen nechce žít. Je etické, aby společnost nabízela takovýmto lidem pomoc se sebeusmrcením? V dialogu diskutují filosofové, etici, právníci – i pan Gärtner. V úryvku zaznívají argumenty biskupa Thiela.

THIEL (skočí jí do řeči): Ano, ano, vím, ti nadšenci pro právo na sebeurčení... Myslí si, že nemusejí zdůvodňovat, zda chtějí žít, či zemřít. Mělo by to být jen na nich. Ale k životu přece patří přirozené umírání. Člověk se mu nesmí chtít vyhnout.

KELLEROVÁ: Nemyslím si, že tu někdo chce zakazovat dobrovolný odchod.

THIEL: Já také ne. Akceptuji právo na sebeurčení. Ať si ve své komůrce každý vykoná, co musí. Existují dokonce případy, kdy i já takový krok respektuji. Ale že to respektuji, přece ještě neznamená, že tomu má společnost vystavit dobrozdání. A že jsme povinni s tím pomáhat, nebo to dokonce podporovat. Znamená to pouze, že sebevrahům nebudeme bránit. K napomáhání by bylo zapotřebí jiného motivu a ten nevidím. Právě naopak.

KELLEROVÁ: Naopak?

THIEL: Žijeme ve společenství, v rodinách, mezi přáteli, ve státě. Každý, kdo v tom společenství žije, má vůči němu odpovědnost. Dnes víme, kolik lidí sebevražda hluboce zasáhne – děti, vnoučata, přátele, kolegy. Podle jedné studie se každý takový čin dotkne minimálně šesti osob, to znamená, že takto trpí šedesát tisíc pozůstalých ročně. U třetiny z nich se rozvinou duševní poruchy. Naší morální povinností je šířit něco jiného než tyto domněle liberální ideje.

KELLEROVÁ: To by ale v důsledku znamenalo, že život nám samým nepatří.

THIEL: Také že nepatří. Sebevražda je čirým sobectvím, bezohledností vůči blízkým. Já to dokonce nepokládám ani za náboženskou otázku. Je to hluboce nemorální.

KELLEROVÁ: Ale asi připustíte, že existují lékaři, kteří jsou ze soucitu ochotni pomoci. Z jejich pohledu jde o akt lásky k bližnímu.

Konec úryvku.

Divadelní hra Ferdinanda von Schiracha Bůh, kterou přeložil Ondřej Šebesta, vychází jako první svazek v rámci řady Svár, kterou vede Tereza Matějčková. Řada Svár má za cíl představovat filozofii, která není sevřena akademickým žánrem. První svazek, Bůh, může být čten jako filozofický dialog. Název edice odkazuje k přesvědčení zaznívajícímu v představené hře: „Místo vynuceného konsenzu raději přijmeme mírumilovný rozpor.“ Knihu Bůh si můžete koupit zde.